48 C 339/2022-14 — Okresní soud v České Lípě

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 31 201 Kč spolu s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že s žalovanou dne [datum] uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalované finanční a to částku 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedl na účet žalované a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi. Žalovaná se měla zavázat poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši 37 500 Kč vrátit a zaplatit sjednané úroky ve 25 pravidelných splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje dnem 20. 1. 2022. Žalovaná však nesplácela sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně proto přistoupila v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru a žalovanou o tom informovala dopisem ze dne 2. 7. 2022. Protože žalovaná svůj závazek nevyrovnala, byla ještě třikrát upomínána. Žalovanou částku tvoří nesplacená jistina ve výši 23 965 Kč, dlužné splátky ve výši 4 500 Kč (z toho na jistině 3 098 Kč), poplatky za upomínky ve výši ve výši 300 Kč a také smluvní pokuta za prodlení se zaplacením tří měsíčních splátek do zesplatnění úvěru ve výši 1 497 Kč s odkazem na čl. IV smlouvy o úvěru. Nakonec požaduje žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazených splátek ode dne zesplatnění úvěru (délka prodlení od 3. 7. 2022 do 4. 8. 2022), tj. částka 939 Kč. Celkový dluh tak činí 31 201 Kč. Předžalobní výzva byla odeslána 2. 7. 2022. Žalovaná se ústního jednání nezúčastnila, ani se řádně a včas z důležitého důvodu neomluvila. Žaloba byla žalované doručena společně s předvoláním s účinky doručení k 17. 11. 2022. Soud ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů v souladu s § 120 odst. 2 o.s.ř.. Žalobce prokázal skutková tvrzení listinnými důkazy, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] výpisy z bankovních účtů a potvrzeními o provedených transakcích, které byly vystaveny [anonymizováno]; oznámením o zesplatnění vč. podacího lístku, tabulkou umoření; obchodními podmínkami, upomínkami, čestným prohlášením spotřebitele o příjmech a výdajích, výpisem z centrální evidence exekucí z insolvenčního rejstříku a výplatními páskami. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že žalovaná se zavázala zaplatit poskytnutý úvěr v dohodnutých splátkách. Tuto povinnost nesplnila, a poté kdy již dlužila třetí splátku žalobce důvodně přistoupil k zesplatnění smlouvy a dluh byl vyčíslen tak, jak žalobce tvrdil v žalobě. Z výsledků hodnocení úvěruschopnosti žalované soud zjistil, že se jedná o hodnocení v rámci nebankovního registru a osobních údajů žalované a o jiných závazcích žalovaného nebylo ničeho podstatného zjištěno. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen “o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud žalobě vyhověl. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy dne [datum], jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a tomu odpovídající závazek žalované vrátit žalobkyni částku ve výši 37 500 Kč. Uvedená částka zahrnovala vedle poskytnutých peněžních prostředků úrok ve výši 21,55 % p. a., poplatek za zprostředkovateli ve výši 2 500 Kč. Žalovaná však závazek nesplnila, žalobkyni současně vznikl nárok na zaplacení dohodnuté smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každé porušení smlouvy (nezaplacení splátky), tedy ve výši 1 497 a ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou je žalovaná v prodlení po zesplatnění úvěru. Soud výše uvedenou smlouvu hodnotí jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z., jejíž součástí byla také řádně ujednána smluvní pokuta za porušení smluvní povinnosti – řádné a včasné úhrady dohodnuté splátky úvěru (§ 2048 o. z.). Výše smluvní pokuty je v rámci běžných zvyklostí. Protože se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně nárok i na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Soud ovšem neakceptoval úhradu úroku z úvěru ve v sazbě 21,55 % ročně v době po zesplatnění úvěru. Soud odkazuje na ustanovení zákona 186/2020 Sb., kterým byl novelizován § 122 zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy pro případ, kdy je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Tato novela nebyla účinnosti ke dni 16. dubna 2020. Soud v tomto případě zohlednil, že žalovaná byla v prodlení s 3. měsíční splátkou, a tedy nepochybně byla v prodlení delším 90 dnů ke dni, kdy byl úvěr zesplatněn. Soud proto od 2. 10. 2021 přiznal nárok na úrok z úvěru ve výši repo sazby ve výši 7 % ročně, zvýšené o 8 procentních bodů. Pokud se žalobce domáhal vyššího úroku, tak tento nárok soud zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 427 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 249 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 201 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení přihlédl k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 ze dne 24. července 2007, o drobných nárocích, které se týká pohledávek z občanskoprávních a obchodních závazků nepřevyšující částku 2.000 euro, a zároveň vzal na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, o nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.