35 C 108/2024-10 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhá úhrady shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi účastníky byla dálkovým způsobem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému dne , datum, poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni zpět se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % z jistiny do 12. 12. 2022, celková částka činila tedy 19 050 Kč. Žalovaný dosud neuhradil ničeho, žalobkyně tedy požaduje úhradu úroku z prodlení a dále smluvní pokuty ve výši 6 285 Kč (za dobu od 13. 12. 2022 do 5. 2. 2024 z částky 15 000 Kč ve výši 0,1 % denně). Žalovaný byl 5. 2. 2024 vyzván k úhradě dluhu bezúspěšně.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ust. § 115a o.s.ř., neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitek.4. Soud vycházel při dokazování z listin předložených žalobkyní, neboť žalovaný zůstal ve sporu pasivní. V posuzovaném případě soud zjistil ze smlouvy o úvěru a faktury ke smlouvě, že ji účastníci uzavřeli dne , datum, , žalovanému byl poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč. Z listiny o standardních informacích o spotřebitelském úvěru a listiny nazvané „shrnutí úvěru“ bylo shodně se smlouvou dále zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na dobu 1 měsíce, s úrokovou sazbou 0,9 % denně. Žalovaný se zavázal splatit úvěr částkou 19 050 Kč do 12. 11. 2022. Ve smlouvě je dále uvedena povinnost žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Smlouva byla podepsána žalovaným dálkovým způsobem pomocí kódu. Z výpisu z účtu žalobkyně za období října 2022 bylo zjištěno, že byla žalovanému poukázána částka 15 000 Kč. Z výpisu z aplikace Kontomatik byly zjištěny výpisy z účtu žalovaného za období března až září 2022. Jedná se o seznam transakcí na účtu a konečný zůstatek (57 Kč). Z výplatních pásek žalovaného je zřejmé, že dosahoval ve zkoumaném období příjmu ve výši cca 40 000 Kč měsíčně. Žalovaný v dotazníku uvedl, že je zaměstnaný, žije s manželkou v nájemním bytě, jeho příjem činí 40 000 Kč a jeho výdaje 4 500 Kč měsíčně. Ve formuláři je dále uvedeno, že žalovaný má již jeden závazek, který měsíčně splácí částkou 3 423 Kč. Z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 5. 2. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.5. Z fotokopie občanského průkazu a pasu žalovaného soud nezjistil pro své rozhodnutí ničeho podstatného.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ust. § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Žalobkyně provedla hodnocení žalovaného klienta dle údajů o jeho příjmech a výdajích, jak bylo uvedeno výše (doložen příjem cca 40 000 Kč měsíčně, tvrzené výdaje ve výši 4 500 Kč, splátka závazku ve výši 3 423 Kč). Soud má však za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepostupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, posouzení úvěruschopnosti proběhlo v podstatě pouze formálně a nevycházelo z údajů poskytnutých žalovaným, resp. zmíněné podstatné informace byly pominuty, je důsledkem takového postupu žalobkyně neplatnost úvěrové smlouvy. Tato neplatnost je ve smyslu § 588 o. z. neplatností absolutní, neboť postup žalobkyně odporuje zákonu a i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, když pomíjí požadavek na ochranu spotřebitele (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 217/2018 ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019) a je zřejmé, že žalobkyně úmyslně nepostupovala, jak jí zákon jako profesionální straně smlouvy ukládá. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť by současně prohlásil, že jsou „pravdivé a úplné.“ Nelze uvěřit skutečnosti, že celkové výdaje žalovaného činí 4 500 Kč měsíčně, když tato částka neodpovídá běžnému nájemnému a výdajům na stravu a ošacení ani pohybům na účtu žalovaného. Soud však žalobkyni zejména vytýká, že nezohlednila informace uvedené ve výpisu z účtu žalovaného (výpisu aplikace Kontomatik). Dle tam uvedených skutečností žalovaný čerpal v rozhodné době 15 úvěrů či zápůjček. Z výpisu není seznatelné, že by žalovaný tyto závazky splácel, naopak je zřejmé, že dostupné prostředky prohrává prostřednictvím sázkového terminálu. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalovaný vystupuje jako dlužník v několika exekučních řízení. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, které neověřovala, ač měla k dispozici například výpisy z bankovního účtu žalovaného. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný dle tvrzení žalobkyně dosud neuhradil na dluh ve výši 15 000 Kč ničeho.8. Soud žalobě tedy vyhověl pouze co do jistiny dluhu a úroku z prodlení za dobu od data požadovaného v žalobě. Žalovaný zůstal ve sporu pasivní, netvrdil a tím spíše neprokázal, že žalovaný dluh nevznikl, že k jeho úhradě není povinen, nebo že jej již uhradil. Žalobkyně v řízení dostatečně tvrdila a prokázala poskytnutí peněžních prostředků. Výrok o úrocích z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 818,27 Kč, přičemž tato částka představuje 18,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 014 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 335 Kč sestávající z částky 2 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 320 Kč ve výši 1 537,20 Kč.