38 C 216/2025-27 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 18. 11. 2021 smlouvu o úvěru a na jejímž základě mu poskytla částku 47 000 Kč. Žalovaný úvěr nehradil, úvěr byl zesplatněn, na základě žaloby byly žalobkyni v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, přiznány rozsudkem pro zmeškání ze dne 28. 2. 2023 částky za smluvní pokuty dle smlouvy, mj. i pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny 54 552,87 Kč od data prodlení do 1. 8. 2022. Nyní se žalobkyně domáhá smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 54 552,87 Kč od 2. 8. 2022 do 13. 4. 2023 limitované ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. na částku 13 883,10 Kč.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Z rozsudku pro zmeškání, sp. zn. , spisová značka, , ze dne 28. 2. 2023 (č.l. 24-25) soud zjistil, že žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 57 102 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 57 102 Kč ve výši 11,75 % ročně od 25. 2. 2022 do zaplacení, částku ve výši 8 618,90 Kč, úrok ve výši 64,59 % p.a. z částky 47 000 Kč od 25. 2. 2022 do 20. 3. 2022 ve výši 1 945,92 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a. z částky 47 000 Kč od 21. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 2. 2022 dosáhne částky 158 515 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ze smlouvy o úvěru a z Dodatku č. 1 ze dne 18. 11. 2022 (č.l. 8-10) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 47 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 132 096 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 3 136 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 64,59 % ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 87,59 %. Smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1% denně z dlužné částky. Z předžalobní upomínky ze dne 4. 4. 2025 (č.l. 12), kterou žalobkyně dodala včetně podacího archu (č.l. 11) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě smluvní pokuty ve výši 13 883,10 Kč. Z oznámení ze dne 23. 2. 2022 (č.l. 13) bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění celého úvěru a požadovala okamžité zaplacení částky 57 102 Kč. Z výpisů z účtu (č.l. 16-19) soud zjistil, že žalovanému byla v měsíci září a říjnu 2021 připsána na účet mzda ve výši 25 533 Kč a 22 685 Kč, dále že v období od 1. 8. 2021 do 31 8. 2021 činil počáteční zůstatek na účtu žalovaného částku 1 005,93 Kč, konečný zůstatek částku 361 Kč, celkové příjmy za dané období činily 46 101 Kč, celkové výdaje pak 46 745 Kč. Z výplatní pásky za červenec 2021 (č.l. 20) bylo zjištěno, že žalovaný v této době dosahoval u zaměstnavatele měsíčního příjmu ve výši 22 586 Kč. Z karty klienta (č.l. 21) bylo zjištěno, že žalovaný neuhradil žádnou splátku. Soud dále ze systému ISAS z důkazů ke sp. zn. , spisová značka, z oznámení o schválení úvěru ze dne 22. 11. 2021 zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy a žalovanému bylo sděleno, že splnil podmínky pro čerpání úvěru ve výši 47 000 Kč. Součástí oznámení byl i splátkový kalendář s přehledem jednotlivých splátek. Z přihlášky do pojištění soud zjistil, že žalovaný si pojistil schopnost splácet úvěr. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 19. 11. 2021 byla na účet žalovaného připsána částka 47 000 Kč. Z formuláře hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalovaného ve výši 22 600 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání, celkových výdajů ve výši 6 463 Kč, tvořených životním minimem 3 860 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč. Z výpisů registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nesplácí žádný úvěr. Z výpisu nebankovního registru NRKI soud zjistil, že žalovaný dosáhl skóre 414.4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 18. 11. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 47 000 Kč, kterou se zavázal splatit žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 3 136 Kč, s úrokem ve výši 64,59 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 87,59 %. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce srpen, září a říjen 2021 zjistila z připsané platby zaměstnavatele na účet žalovaného a z výplatní pásky. Výdaje žalovaného žalobkyně nezjišťovala, k dispozici měla pouze výpis z účtu žalovaného za měsíc srpen 2021.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 podle předcházejícího zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a