38 C 2/2026-38 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po ověření jeho identity a prověření jeho schopnosti splácet úvěr dne 8. 12. 2018 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 95 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná načerpal celkem částku 327 447 Kč, uhradila na úvěr částku 286 811 Kč, přičemž tato částka byla započítána na úrok, poplatky a jistinu. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, žalobkyně proto úvěr ke dni 13. 8. 2025 zesplatnila. Pohledávka, kterou má žalobkyně za žalovaným ve výši 7 600 Kč se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 88 460,42 Kč, přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, dále nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč a smluvních pokut ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost posuzuje nahlédnutím do databází, creditscoringem - MLS výpočtem. Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 2025, č.j. , incidenční spisová značka, , , spisová značka, , který měl označit MLS výpočet užívaný žalobkyní ve spojení s prověřením úvěrové historie dlužníka za spolehlivé prověření příjmů a výdajů z hlediska úvěruschopnosti. Odkázala dále žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 25. 6. 2025, č.j. , spisová značka, , které i s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. , spisová značka, zdůrazňuje, že více let trvající splácení úvěru nasvědčuje schopnosti úvěr splácet, samotné zjištění pochybení poskytovatele úvěru v procesu posouzení úvěruschopnosti nemusí nutně znamenat neschopnost spotřebitele splácet úvěr a podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu má být spotřebitel chráněn pouze v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli mu tento úvěr poskytnut být vůbec neměl.2. Žalovaná k žalobě uvedla, že peníze využila na hrazení energií. Pojištění a opravy auta. První půjčku doplatil její otec. Měla pouze příjem z mateřské a příspěvku na bydlení. Příjmy ani výdaje při poskytnutí úvěru nijak neprokazovala.3. Soud má z provedených důkazů za zjištěné, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru ze dne 8. 12. 2018 poskytla žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 29 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 %, RPSN činila 35,26 %, výše měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Smlouva byla podepsána elektronicky (smlouva 19 - 20). Z výpisu čerpání, splátek a úhrad má soud za zjištěné, že žalovaný v rámci úvěru načerpala celkem částku 327 447 Kč, uhradila na úvěr částku 286 811 Kč. Tuto částku žalobkyně započetla na jistinu 5 720,79 Kč, tzv. CoC jistinu ve výši 233 265,79 Kč, CoC úrok ve výši 47 235,91 Kč, úrok za hotovostní transakce 288,51 Kč, náklady na vymáhání ve výši 300 Kč. Dle tohoto výpisu pak žalovaná nadále dluží 106 302,62 Kč. Z úvěrové zprávy (č.l. 17) má soud za zjištěné, že žalovaná neměla v době poskytnutí úvěru další úvěry, v této zprávě označené jako splátkové (osobní úvěr) a nesplátkové kontrakty (kontokorentní úvěr) a kreditní karty. Soud má dále za zjištěné, že ke dni 13. 8. 2025 došlo k zesplatnění úvěru a žalovaná byla vyzván k úhradě částky 101 118,11 Kč. Z karty klienta (č.l. 18) má soud za zjištěné, že žalovaná uvedla, je na mateřské dovolené s měsíčním příjmem ve výši 8 800 Kč a měsíčními výdaji ve výši 2 000 Kč. Příjmy ostatních členů domácnosti měly činit 11 700 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla lustraci v systému ISIR s výsledkem, že klient nebyl nalezen, v databázi SOLUS, NRKI, CEE a JAP_PUJCKA s výsledkem OK, MVCR s výsledkem „ověřeno“. Žalovanému byla zasílána předžalobní výzva ze dne 1. 10. 2025 s vyčíslením dlužné částky ve výši 102 282,54 Kč.4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Žalobkyně argumentuje pro podporu svého závěru o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti staršími rozhodnutími Nejvyššího soudu, novějšími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu. Tyto odkazy zdejší soud nemohl považovat za relevantní s ohledem na nejnovější judikaturu Soudního dvora EU, zejména rozsudek ze dne 11. ledna 2024 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Okresní soud Praha-západ – Česká republika) – , právnická osoba, . v. , právnická osoba, . V souvislosti s ním pak je třeba odkázat na velmi podrobnou argumentaci Krajského soudu v Praze v jeho rozsudku z 10. 10. 2024, č.j. , spisová značka, , který rozhodoval právě o odvolání ve sporu, v němž byla předkládána prvostupňovým soudem uvedená předběžná otázka. Je třeba zdůraznit závěr soudního dvora, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Závěr soudního dvora je tedy právě opačný, než starší závěr Nejvyššího soudu. V souladu s citovaným rozhodnutím Krajského soudu