38 C 378/2025-13 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný s ní uzavřel rámcovou smlouvu č. , číslo, , na základě které mu byl aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 10. 10. 2019 uzavřel žalovaný s žalobkyní Dodatek č. 3 k výše uvedené rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 100 000 Kč, kdy po posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr byla uzavřena smlouva o úvěru č. , č. účtu, a dne 11. 10. 2019 vyplacen na běžný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, skládající se ze splátky úvěru a úroku ve výši 14,9 % ročně, s první splátkou ke dni 14. 11. 2019 a poslední splátkou ke dni 14. 5. 2019. Žalovaný splatil splátky od 14. 11. 2019 do 6. 3. 2025, od té doby na úvěr neuhradil ničeho. Z tohoto důvodu žalobkyně úvěr ke dni 9. 6. 2025 zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem ze téhož dne. Žalovaný dluží jistinu ve výši 24 854,01 Kč a kapitalizovaný nesplacený smluvní úrok ve výši 893,88 Kč.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud ve věci provedl listinné důkazy (ze systému ISAS). Soud z listinných důkazů zjistil, že dne 18. 2. 2016 žalovaný s žalobkyní uzavřel rámcovou smlouvu č. 1484658 o bankovních a platebních službách žalobkyně, v rámci které mu byl zřízen běžný účet č. , číslo, (dále jen „běžný účet“) a dále dne 10. 10. 2019 účastníci uzavřeli dodatek č. 3 k rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru č. , č. účtu, (podepsáno zadáním vstupního hesla), přičemž žalovaný byl seznámen s podmínkami úvěru prostřednictvím formuláře s informacemi o spotřebitelském úvěru. Žalovanému byl na základě výše uvedené smlouvy na jeho běžný účet poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu 80 měsíců s měsíční splátkou ve výši 2 000 Kč, a to formou automatického inkasa z účtu žalovaného, úroková sazba byla sjednána ve výši 14,90 % ročně (bonusová úroková sazba ve výši 13,90 % ročně), RPSN činila 14,84 %, poplatek za poskytnutí úvěru činil 0 Kč, celková splatná částka pak činila 157 725,38 Kč. Součástí smlouvy o úvěru bylo též pojištění pravidelných výdajů ve výši 120 Kč měsíčně. K načerpání úvěru došlo dne 11. 10. 2019, což soud zjistil z dokladu o načerpání úvěru ze dne 12. 6. 2025. Ze splátkového kalendáře soud zjistil předpis jednotlivých splátek úvěru, kdy bylo předepsáno celkem 69 splátek po 2 000 Kč. Z přehledu plateb úvěru č. , č. účtu, soud dále zjistil úhradu jednotlivých splátek žalovaným, přičemž ke dni podání žaloby dluh na jistině činil částku 24 854 Kč a částku 893,88 Kč na úroku. Z dodatku č. 12 k rámcové smlouvě soud zjistil, že den splatnosti úvěru byl změněn z 12. dne v měsíci na 6. den v měsíci. Z výzvy k zaplacení dluhu – předžalobní výzvy ze dne 9. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyně zbytek úvěru zesplatnila a žalovaného vyzvala k okamžité úhradě zbývající částky ve výši 25 747,89 Kč.4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Soud má za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě rámcové smlouvy ze dne 18. 2. 2016 a dodatku č. 3 k této smlouvě ze dne 10. 10. 2019 na jeho běžný účet dne 11. 10. 2019 úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v 69 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč spolu s úroky ve výši 14,90 % ročně. Žalovaný však sjednané splátky přestal hradit, úvěr nesplácel řádně a včas, proto žalobkyně zbylý úvěr ve výši 24 854 Kč (dlužná jistina) a 893,88 Kč (dlužný úrok) zesplatnila a žalovaného vyzvala k okamžité úhradě, což žalovaný do dnešního dne neučinil.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádný