58 C 104/2026-14 – Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 25 560 Kč spolu se shora specifikovaným příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný dne 9. 12. 2024 uzavřel prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, úvěr ve výši celkem 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do dne 10. 6. 2025. To se však nestalo. Pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobkyni. Žalovaná částka představovala dosud nesplacenou jistinu úvěru 20 000 Kč, smluvní úrok 4 600 Kč a smluvní pokuty 960 Kč. Pro případ, že by soud nárok žalobkyně z titulu úvěrové smlouvy neuznal, požadovala žalobkyně přisouzení dlužné částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k uplatněnému nároku nikterak nevyjádřil.3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 14. 5. 2026. Žalobkyně se z jednání řádně a včas omluvila, o odročení jednání nepožádala. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a ani včas z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.5. Dne 9. 12. 2024 původní věřitel a žalovaný uzavřeli za pomoci elektronických prostředků úvěrovou smlouvu, na jejímž základě původní věřitel poskytl téhož dne žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, , uvedený v úvěrové smlouvě, bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč (k tomu viz smlouva o úvěru č. , číslo, a potvrzení o platbě v elektronickém spisu CEPR, dále sdělení banky na č. l. 9 spisu).6. Žalovaný původnímu věřiteli v souvislosti s úvěrovou smlouvou zaplatil dne 9. 1. 2025 částku 4 600 Kč, dne 4. 2. 2025 částku 4 600 Kč a dne 7. 4. 2025 opět částku 4 600 Kč (k tomu viz potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , číslo, v CEPR).7. Pohledávka za žalovaným z titulu úvěrové smlouvy byla postoupena žalobkyni (k tomu viz smlouva o postoupení pohledávek včetně dodatku č. 1 a seznamu postoupených pohledávek v elektronickém spisu CEPR).8. Z ostatních provedených důkazů pak soud již nezjistil pro rozhodnutí ve věci samé nic podstatného.9. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „ZoSÚ“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen „o. z.“).10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy byla původním věřitelem postoupena žalobkyni, čímž je dána její aktivní legitimace ve sporu (§ 1879, § 1880 odst. 1, § 1887 o. z.).16. Dále soud dospěl k právnímu závěru, že původní věřitel a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 ZoSÚ). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda původní věřitel jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřil a posoudil úvěruschopnost žalovaného, tzn., zda původní věřitel prověřil objektivní schopnost žalovaného (zejména porovnáním jeho běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde o této schopnosti žalovaného nejsou žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).17. Již ze samotných žalobních tvrzení, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o jeho příjmech a výdajích a na základě údajů z lustrace dlužníka v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, jakož i dle úvěrové historie, soud shledal, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo a nemohlo být řádné, protože původní věřitel nikterak neověřoval žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Lustrace žalovaného ve shora uvedených databázích tento deficit nemohla zhojit, protože tyto databáze (k tomu viz znění § 86 odst. 1 ZoSÚ) jsou jen podpůrným (a sekundárním) zdrojem informací o úvěruschopnosti spotřebitele. Původní věřitel tedy své zákonné povinnosti důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele nedostál.18. V důsledku toho soud posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá a druhá ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.), přičemž žalobkyně má vůči žalovanému jako smluvní straně, která s původním věřitelem úvěrovou smlouvu uzavřela a které původní věřitel úvěr na účet uvedený v této smlouvě poskytl, nárok pouze na to, aby jí žalovaný vrátil jistinu původního spotřebitelského úvěru, tedy v tomto případě částku 6 200 Kč (20 000 Kč – 13 800 Kč; § 87 odst. 1 ZoSÚ za podpůrného užití § 2993 o. z.).19. Jde-li o zbylé nároky žalobkyně opírající se o úvěrovou smlouvu, ty soud posoudil jako nedůvodné a žalobu v této části zamítl, protože pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na zaplacení smluvního úroku a smluvních pokut, ani právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V tomto ohledu soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle nichž teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny úvěru, v důsledku čehož se žalovaný dosud nemohl ocitnout v prodlení.20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, a to v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť převážně procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.