4 C 214/2021-14 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 22.8.2009 k uzavření smlouvy o půjčce č. [částka]. Na základě smlouvy poskytl věřitel žalovanému částku 12.000 - Kč, žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 20.712 - Kč (souhrnný poplatek činil 8.712 - Kč), a to ve 45 týdenních splátkách po 468 - Kč. Žalovaný uhradil pouze částku 13.000 - Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek podle § 115a o.s.ř. 3. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společnosti [právnická osoba] smlouvu o půjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu o půjčce podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle smlouvy [anonymizováno] poskytl půjčku 12.000 - Kč, za tuto půjčku se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 8.712 - Kč. Celková částka 20.712 - Kč měla být splacena formou 45 týdenních splátek ve výši 468 - Kč (smlouva ze dne 22.8.2009). 4. Soud považuje uzavřenou smlouvu o půjčce za právní úkon lichevní povahy. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 12.000 - Kč, během 45 týdnů však žalovaný měl vrátit celkovou částku 20.712 - Kč. Jedná se o zjevný nepoměr plnění zcela přesahující běžnou úrokovou míru (roční úrok cca 84 %). Jde o smlouvu lichevní. Mimoto zcela absentuje jakékoli prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, což je obecný předpoklad poskytnutí úvěru. 5. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o půjčce za absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., který je na daný vztah třeba aplikovat – viz § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku), tedy smlouvu, která se pro svoji lichevní povahu příčí dobrým mravům. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 451 a násl. starého občanského zákoníku. Jde o plnění z neplatného právního úkonu, povinností žalovaného tak je vrátit peněžní prostředky, které od právního předchůdce žalobce obdržel. 6. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný uhradil celkem částku 13.000 - Kč. Vzhledem k tomu, že obdržel pouze částku 12.000 - Kč, vrátil žalobci více, než bylo jeho povinností. Žalobce tak nemá nárok na žádnou další platbu. Žaloba proto byla zamítnuta. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěch ve věci měl žalovaný, náklady řízení mu však nevznikly.