104 C 31/2021-55 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovaný smlouvu podepsal dne 26.10.2017. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 - Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši úrokové sazby 108,03 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4.093 - Kč splatných k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje listopad 2017. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění bylo uhrazeno 14.241,52 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru činí 83.990,48 Kč. Z této nové jistiny požaduje žalobce též úroky z prodlení, dále požaduje zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodů 6.1 a 6.2 smlouvy, resp. 6.5 smlouvy. Mimoto požaduje též podle bodu 2.2 smlouvy úroky z původní jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Zjištěné skutečnosti 3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 50.000 - Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 98.232 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 4.093 - Kč, počet splátek 24, splatné do 22. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 108,03 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 26.10.2017. 4. Žalovanému byla žalobcem vyplacena částka 50.000 - Kč dne 27.10.2017. 5. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužných splátek a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. O zesplatnění úvěru byl následně informován dopisem ze dne 17.5.2021 s tím, že dlužnou částku má zaplatit do 10 dnů od odeslání dopisu. 6. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjem ve výši 16.680 - Kč ze zaměstnání, k dispozici měl doklad o vyplacení této částky žalovanému za měsíc srpen a září 2017 – platby ze dne 13.9.2017 ve výši 15.765 - Kč a ze dne 12.10.2017 ve výši 17.596 - Kč (výpis z účtu). K dispozici měl pracovní smlouvu a dodatek pracovní smlouvy žalovaného. Jiné příjmy žalovaný neměl. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že žalovaný má následující měsíční výdaje: životní minimum ve výši 3.410 - Kč, výdaje na bydlení ve výši 1.000 - Kč (bydlení u rodičů), celkové výdaje 4.410 - Kč. Dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 - Kč na měsíc. 7. Z nebankovního registru klientských informací, které předložil sám žalobce, vyplynulo, že žalovaný patří do segmentu klientů, u kterých je střední riziko, úvěr by měl být limitován výší vyplacené částky. 8. Před uzavřením smlouvy byl žalovanému poskytnut předsmluvní formulář, kde jsou shrnuty parametry úvěru (jde o hutný text psaný drobným písmem). Tento formulář byl žalovaným podepsán dne 26.10.2017. V prohlášení klienta žalovaný uvedl, že údaje a informace, které poskytl jsou pravdivé a úplné. 9. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky. Právní posouzení 10. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil nedostatečně, nikoli s odbornou péčí. Sankcí v takovém případě je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. 12. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 16.680 - Kč, tento příjem lze považovat za doložený podklady, jež měl žalobce k dispozici. Výše splátky měla podle smlouvy činit 4.093 - Kč měsíčně, a to po dobu 24 měsíců (jde tedy o čtvrtinu příjmů žalovaného, což samo o sobě u osob s podprůměrnými příjmy, jakou je i žalovaný, lze považovat za rizikové). Žalobce však především zcela nerealisticky posoudil výdaje žalovaného. Pracoval totiž pouze se dvěma výdaji – životním minimem ve výši 3.410 Kč a výdaji na bydlení ve výši 1.000 - Kč Každému rozumně uvažujícímu člověku, natož pak profesionálnímu poskytovateli úvěrů, musí být zřejmé, že reálné výdaje musí být vyšší. Pracovat pouze s životním minimem je samo o sobě nezodpovědné, je zřejmé, že běžné životní náklady člověka jsou vyšší. Stejně tak jsou vyšší i pravidelné náklady na bydlení, byť v daném případě by asi bylo možné vzít v úvahu to, že žalovaný bydlel u rodičů a náklady na bydlení tak mohly představovat pouze příspěvek poskytovaný rodičům. Žalobce však dále vůbec nepracuje s jinými výdaji, jako kdyby žalovaný neměl žádné výdaje na dopravu, na svoje záliby či další aktivity. Nerealistická je i výše rezervy 1.000 - Kč měsíčně. Prověření výdajů žalovaného přitom není nijak obtížnou záležitostí, stačí si vyžádat výpisy z účtu žalovaného, na který mu chodí mzda, za určité období, např. tři měsíce před poskytnutím úvěru. Z těchto výpisů lze seznat pravidelné výdaje a také zůstatek žalovaného na účtu. V případě, že je tento zůstatek záporný či kladný, ale velmi nízký, je namístě úvěr neposkytnout, neboť je zřejmé, že žalovaný bude mít problém hradit třeba i nízkou měsíční splátku. V souzené věci přitom splátka dluhu žalovaného činil 4.093 - Kč měsíčně, což je čtvrtina příjmů žalovaného. Jen na splátky dluhů tak měla jít značná část příjmů. Při důsledném prověření a realistickém posouzení dalších výdajů žalovaného by žalobce musel dospět k závěru, že poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50.000 - Kč je rizikové a že pokud úvěr vůbec poskytovat, tak výrazně nižší, aby i jeho splátky byly nižší (k tomu ostatně nabádal žalobce i výpis z NRKI, kde se jasně o limitaci výše úvěru hovoří). Zdůraznit je dále nutné to, že žalobce se nemůže spoléhat pouze na to, co mu sdělí potenciální klient, informace si musí opatřovat i sám a údaje poskytnuté klientem musí prověřit, resp. kriticky posoudit, tedy zhodnotit, zda klientem předložené informace jsou věrohodné. Žalobce těmto povinnostem nedostál, příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru porušil. 13. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání p