4 C 344/2021-39 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 22.9.2016 k uzavření smlouvy o půjčce. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 11.000 - Kč, v hotovosti, v den uzavření smlouvy, což žalovaná svým podpisem stvrdila. V souvislosti s tím se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 1.540 - Kč, jenž představuje úrok, úhradu za administrativní činnost ve výši 2.200 - Kč a úhradu za hotovostní inkaso ve výši 4.400 - Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 8.140 - Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 330 - Kč. Žalovaná uhradila částku 1.286 - Kč, platby žalobce započetl na jistinu, úrok, poplatek za administrativní činnost a na hotovostní inkaso. Požaduje po žalované dlužnou částku ve výši 17.854 - Kč, úrok a úrok z prodlení. K výzvě soudu pak žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřil právní předchůdce tak, že vycházel z informací poskytnutých dlužníkem, tyto informace jsou uvedeny v kartě zákazníka. Doklady o těchto informacích žalobce nemá k dispozici, jsou předkládány zájemci o půjčku při sjednávání smlouvy. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Z obsahu spisu byly zjištěny následující skutečnosti. 3. Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle smlouvy věřitel poskytl půjčku 11.000 - Kč, za tuto půjčku se žalovaná zavázala zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 8.140 - Kč. Celková částka 19.140 - Kč měla být splacena formou 58 týdenních splátek ve výši 330 - Kč (smlouva ze dne 22.9.2016). 4. Po právní stránce soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil následovně. Soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za právní jednání lichevní povahy. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 11.000 - Kč, během 58 týdnů však žalovaná měla vrátit celkovou částku 19.140 - Kč. Jedná se o zjevný nepoměr plnění zcela přesahující běžnou úrokovou míru (roční úrok přes 66 %). Zcela také chybí posouzení úvěruschopnosti žalované, což je porušení zákona o spotřebitelském úvěru – v tomto smyslu rozhodně neobstojí tvrzení žalobce, že se původní věřitel spolehl na informace dodané žalovanou a že to je tak dostačující. Ověření úvěruschopnosti dlužníka je předsmluvní povinnost, věřitel pak musí postupovat s odbornou péčí, nemůže se tedy spoléhat pouze na to, co mu zájemce o půjčku sdělí, ale tyto informace musí ověřovat. Není k tomu přitom třeba provádět žádné detektivní pátrání, stačí si ověřit zájemcem deklarované příjmy a zhodnotit jeho výdaje, což by nemělo představovat žádný problém. Pokud to poskytovateli úvěru připadá příliš složité, pak by zřejmě neměl v daném oboru vůbec podnikat. Ostatně řádně ověřit úvěruschopnost klienta je i zájmem věřitele. V projednávané věci soud pochybuje o tom, zda žalovaná měla skutečně deklarovaný příjem, zejména tzv. ostatní příjem ve výši 10.000 - Kč. Čistá mzda žalované je uvedena jako částka 7.600 - Kč, pak jsou v kartě zákazníka uvedeny další příjmy 2.000 - Kč, sociální dávky 500 - Kč a nakonec právě onen ostatní příjem 10.000 - Kč. To vše v situaci, kdy žalovaná uvádí zaměstnání„ v domácnosti“ a zároveň uvádí zaměstnavatele OSSZ. Spíše tedy půjde o příjem ze sociálních dávek poskytovaných OSSZ ve výši 7.600 - Kč a žalovaná žádné zaměstnání nemá. Každopádně uvedená struktura příjmů působí podezřele, není vůbec jasné, co to jsou další příjmy a co jsou ostatní příjmy. Vše působí spíše tak, že zájemce o úvěr s nízkou mzdou (resp. beze mzdy, ale se sociálními dávkami, nabízí se rodičovský příspěvek ve výši 7.600 - Kč) se snaží deklarovat další příjmy, aby výsledný příjem splňoval kritéria pro poskytnutí úvěru. Jistě nelze vyloučit, že i takoví zájemci, tedy zájemci s příjmy jako v projednávané věci mohou existovat, nicméně poskytovatel úvěru si má tuto evidentně nestandardní a podezřele působící strukturu příjmů ověřit. Pokud to neučiní, resp. není schopen v soudním řízení toto doložit, pak se nemůže divit, že soudu nezbývá než konstatovat, že žalobce neprokázal ověření úvěruschopnosti žalované. Pak logicky nastávají účinky ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru účinného v době uzavření smlouvy (tj. zákona č. 145/2010 Sb.) a uzavřená smlouva je absolutně neplatná. 5. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, tedy smlouvu, která se pro svoji lichevní povahu příčí dobrým mravům, resp. neplatnou pro porušení povinnosti podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. 6. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění bez právního důvodu, povinností žalované tak je vrátit peněžní prostředky, které od právního předchůdce žalobce obdržela. Na žádné další platby žalobce nárok nemá. 7. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná uhradila celkem částku 1.286 - Kč, jde o součet všech plnění žalované, které žalobce započetl na jednotlivé dílčí nároky. Jestliže žalovaná obdržela 11.000 - Kč, zaplatila 1.286 - Kč, pak je povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu uvedených částek, tj. zaplatit částku 9.714 - Kč včetně příslušného zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, ve zbytku byla zamítnuta. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., úspěch a neúspěch obou účastníků je víceméně stejný.