4 C 309/2025-43 – Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . a žalovaným došlo dne 22.8.2017 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 100.000,-- Kč. Úroková sazba činila 12,75 % ročně. S ohledem na to, že žalovaný nesplácel řádně, banka úvěr zesplatnila ke dni 30.8.2024. Pohledávka banky byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17.2.2025. Žalobce požaduje po žalovaném úhradu dlužné jistiny ve výši 58.898,97 Kč, poplatků ve výši 2.100,-- Kč, úroků a úroků z prodlení.2. K výzvě soudu pak žalobce sdělil, že v rámci ověření úvěruschopnosti vycházel jeho právní předchůdce z příjmu 17.000,-- Kč měsíčně, do výdajů zohlednil interní splátky 2.011,77 Kč měsíčně, externí splátky 1.000,-- Kč. Jinak banka pracovala s výdaji doloženými v žádosti o úvěr, dále počítala s částkou životního minima, normativních nákladů na bydlení. Využití ekonomických modelů považuje žalobce za dostačující. Dále žalobce uvedl, že žalovaný čerpal celkem částku 125.433,-- Kč, uhradil celkem částku 152.194,75 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti.4. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . smlouvu o spotřebitelském úvěru. Podle smlouvy věřitel poskytl úvěr 100.000,-- Kč. V žádosti o úvěr žalovaný deklaroval příjem 17.000,-- Kč, čistý příjem domácnosti 60.000,-- Kč, bydlení u rodičů. Dále právní předchůdce žalobce vycházel z interních splátek 2.011,77 Kč, externích splátek 1.000,-- Kč, splátek předmětného úvěru 1.800,-- Kč. Životní náklady zohledňoval částkou 4.386,07 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u právního předchůdce žalobce potom vyplynulo, že žalovaný dosahoval deklarovaného příjmu, účet ovšem vykazoval permanentně záporný zůstatek a z jednotlivých položek je zřejmé, že žalovaný si opakovaně půjčoval od různých nebankovních poskytovatelů úvěrů, a to od několika v rámci jednoho měsíce.5. Po právní stránce soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil následovně. Soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za neplatnou pro porušení ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost nebyla ověřena řádně s odbornou péčí. Příjem sice ověřen byl, avšak podceněna byla výdajová stránka. Zde má soud na mysli jednak náklady na živobytí (ty rozhodně nemohou odpovídat životnímu minimu či normativním nákladům na bydlení, to jsou v podstatě administrativně stanovené částky pro výpočet sociálních dávek, nejde o reálné životní náklady), jednak naprostá ignorace toho, že žalovaný je neustále v dluzích. Je totiž zřejmé, že žalovaný si opakovaně půjčoval od nebankovních poskytovatelů úvěrů a že byl neustále zadlužen. Půjčka u právního předchůdce žalobce tak představuje tzv. vytloukání klínu klínem – žalovaný si půjčuje, aby měl na splátky předchozích dluhů. Ve finanční situaci žalovaného, která byla právnímu předchůdci žalobce dobře známa, neboť mu vedl účet, neměla být předmětná půjčka vůbec poskytnuta a už vůbec ne v takové výši. Argument, že žalovaný větší část úvěru splatil, z čehož má vyplývat, že úvěruschopnost byla ověřena řádně, není správný. Při ověření úvěruschopnosti jde o vyhodnocení schopnosti dlužníka splácet úvěr před jeho poskytnutím. Nelze splnění této povinnosti dovozovat ze skutečností, které nastaly posléze. Navíc tuto argumentaci by bylo možné otočit – právě proto, že úvěruschopnost nebyla ověřena řádně, tak žalovaný nebyl schopen splatit celý úvěr. Nesplacení úvěru a nutnost vymáhat pohledávku z úvěru soudní cestou je pak právě dokladem nedostatečného ověření úvěruschopnosti.6. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění bez právního důvodu, povinností žalovaného tak je vrátit peněžní prostředky, které od právního předchůdce žalobce obdržel. Na žádné další platby žalobce nárok nemá. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný uhradil více než si půjčil, žaloba proto byla zamítnuta.7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalovaný měl plný úspěch ve věci, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, nicméně náklady řízení mu nevznikly.