31 C 136/2020-31 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 7 910 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 20. 6. 2019 uzavřela dohodu o narovnání, kterou došlo k narovnání vztahů plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 3 000 Kč. Tuto se měl žalovaný zavázat splatit spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 204 Kč do 29. 4. 2019, což neudělal, a žalobkyně požadovala i zaplacení smluvní pokuty 900 Kč, úroku 96 Kč, poplatku za odeslání upomínek 1 100 Kč, poplatku za vymáhání 1 500 Kč a poplatku za uzavření splátkového kalendáře 1 500 Kč (tj. celkem 11 300 Kč). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalobkyně se z jednání přípisem ze dne 6. 10. 2020 omluvila, žalovaný se k jednání nedostavil a ani se neomluvil. Soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez přítomnosti obou účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným měla být uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, avšak žalobkyně tuto existenci tohoto předchozího závazku, neprokázala, neboť ohledně této skutečnosti nedoložila ani neoznačila žádné důkazy. Nelze tak považovat za prokázané, že smluvní strany tuto smlouvu uzavřely; na tom nic nemění ani skutečnost, že následně došlo k uzavření dohody o narovnání, před jejímž uzavření ani žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně dále neprokázala, že by jakoukoliv finanční částku, která měla být předmětem úvěru, žalovanému skutečně poskytla. Z předložených bankovních potvrzení vyplývá pouze to, že žalobkyně obdržela z účtu majitele [celé jméno žalovaného] částku 1 Kč a že na stejný účet dne 21. 3. 2019 zadala příkaz k platbě ve výši 3 000 Kč, z čehož však nevyplývá, že tato částka byla skutečně připsána na uvedený protiúčet, což je ostatně uvedeno i v potvrzení [příjmení] [příjmení] („ toto potvrzení neslouží jako doklad prokazující doručení částky platební transakce příjemci platby nebo poskytovateli platebních služeb příjemce platby“). 4. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně sice uzavřela dohodu o narovnání s žalovaným, nicméně tuto dohodu je třeba považovat za neplatnou. Žalobkyně nedoložila existenci předchozího (podkladového pro dohodu o narovnání) závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), čímž neprokázala skutečnost, že zde existoval závazek, který by bylo možné dohodou o narovnání nahradit, stejně tak poskytnutí finančních prostředků žalovanému. Kromě toho žalobkyně před uzavřením smlouvy o narovnání, kterou lze v daném případě považovat za dohodu o odložené platbě a tím smlouvu spadající pod definici spotřebitelského úvěru ve smyslu zák. č. 257/2016 Sb., nijak nezkoumala úvěruschopnost žalovaného dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu právních východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Pro úplnost soud podotýká, že se žalobkyně a její právní zástupce k nařízenému jednání nedostavili, čímž se dobrovolně připravili o možnost být ze strany soudu poučeni ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a v návaznosti na to i k případnému označení důkazních návrhu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. S ohledem na neplatnost smlouvy o narovnání, nebyl žalovaný smluvně zavázán k žádným smluvním povinnostem z této dohody vyplývajících. Žalobkyně proto neprokázala existenci právního důvodu pro přiznání žalované částky, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 5. Přestože žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.