16 C 194/2021-19 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 10.760 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 2.5.2020 do 12.1.2021 ve výši 755 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že strany uzavřely pojistnou smlouvu v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu [číslo]. Předmětem smlouvy bylo životní pojištění [anonymizována dvě slova] Počátek pojištění byl sjednán na den 1.10.2017. Pojistné období bylo sjednáno v délce měsíční a první pojistné bylo splatné ke dni 1.10.2017 ve výši 3.370 Kč za pojistné období. Pojištění zaniklo ke dni 1.5.2020 pro neplacení. Žalobce má nárok na zaplacení dlužného pojistného za období, kdy pojistné nebylo hrazeno od 1.2.2020 do 1.5.2020. Dlužná částka se sestává i z poplatku ve výši 350 Kč za předčasné ukončení pojistné smlouvy. Součástí žalované částka je i poplatek ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání upomínky za dlužné pojistné po zániku pojištění. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou o životním pojištění [číslo] žádostí o změnu pojistné smlouvy ze dne 7.11.2018, upomínkou ze dne 24.2.2020 s doručenkou, oznámením o ukončení pojistné smlouvy ze dne 12.5.2020, pokus o smír ze dne 9.6.2020, bilanci pojistné smlouvy, sazebníkem nákladů a předžalobní upomínkou. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o životním pojištění s počátkem pojištění od 1.10.2017. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit měsíční pojistné ve výši 3.370 Kč. Podle žádosti ze dne 7.11.2018 oznámil žalovaný změnu adresa na [obec], [ulice a číslo]. Upomínkou ze dne 24.2.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu na pojistném ve výši 6.740 Kč nejpozději do 30.4.2020 s upozorněním na možný zánik pojištění. Upomínka se vrátila nedoručena. Dopisem ze dne 12.5.2020 oznámil žalobce žalovanému zánik pojištění ke dni 30.4.2020 z důvodu neplacení pojistného. Podle bilance pojistné smlouvy činilo pojistné za období od 1.10.2017 do 30.4.2020 celkem 104.470 Kč a žalovaný uhradil na pojistném částku 94.360 Kč, v bilanci je uveden storno poplatek ve výši 350 Kč a náklady za vymáhání ve výši 300 Kč. Podle § 2758 odst.1 zák.č. 89/2012Sb. (dále jen obč.zák.) se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout pojistníkovi nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné. Podle ust. § 2804 obč.zák. upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v upomínce, že pojištění zanikne, nebude-li pojistné zaplaceno ani v dodatečné lhůtě, která musí být stanovena nejméně v trvání jednoho měsíce ode dne doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím této lhůty. Podle § 2782 odst.1 má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva o životním pojištění s počátkem pojištění od 1.10.2017. Žalovaný se zavázal platit měsíční pojistné. Pojištění zaniklo dle § 2804 obč.zák. pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že pojistitel má právo na zaplacení pojistného až do zániku pojištění, ke kterému došlo 1.5.2020, vznikla žalovanému povinnost uhradit pojistné do zániku pojištění ve výši 104.470 Kč. Protože žalovaný uhradil pojistné ve výši 94.360 Kč, činí jeho dluh 10.110 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 10.110 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 350 Kč označené jako storno poplatek a 300 Kč označené jako náklady za vymáhání, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu. Podle § 2048 obč.zák. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle uzavřené pojistné smlouvy jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy přílohy k pojistné smlouvě, smluvní ujednání a závěrečná ustanovení uvedená na zadní straně formuláře pojistné smlouvy. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a