16 C 269/2020-54 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.794 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 22.6.2019 do 15.5.2020 ve výši 157 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 11.3.2019 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Pojistná smlouva byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře [číslo]. Pojistnou smlouvou bylo pojištěno vozidlo značka [anonymizována dvě slova] [registrační značka] s počátkem pojištění od 11.3.2019. První pojistné bylo ve výši 4.498 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce roční. Pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Upomínku s upozorněním na možný zánik pojistné smlouvy zaslal žalobce žalovanému dopisem s datem 29.4.2019. Pojistná smlouva zanikla ke dni 20.6.2019. Důvodem je zánik pro neplacení. Na oznámení zániku pojištění žalovaný nereagoval. Dne 29.7.2019 byl žalovanému zaslán pokus o smír. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy, kdy nebylo pojistné hrazeno a to jako poměrnou část pojistného. Pojistiteli náleží pojistné do konce kalendářního měsíce. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 11.3.2019 do 21.6.2019. Žalovaný dluží žalobci pojistné – součet dlužných předepsaných pojistných dle denního poměru trvání smlouvy v příslušném pojistném období ve výši 1.254 Kč. Součástí žalované částky jsou rovněž paušalizované náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného ve výši 540 Kč. Žalovaný souhlasil v pojistné smlouvě s komunikací elektronickou formou. Za upomínky byly žalovanému účtovány poplatky dle sazebníku. Poplatek za upomínku 1.4.2019 ve výši 80 Kč, poplatek za upomínku s upozorněním na možný zánik pojištění ve výši 160 Kč a poplatek za upomínku ze dne 29.7.2019 ve výši 300 Kč. Žalobce dále uplatňuje úrok z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal žalovanému předžalobní upomínku dne 17.10.2019. Žalovanému byla žaloba doručena dne 11.10.2020 s výzvou k vyjádření. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z pojistné smlouvy [číslo] ze dne [datum], z doručenky ze dne 29.5.2018, bilance pojistné smlouvy, oznámení o zániku pojištění ze dne 2.7.2019, sazebníku vybraných poplatků, předžalobní upomínky právního zástupce žalobce. Po provedeném řízení na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro [anonymizována čtyři slova] s počátkem pojištění od 11.3.2019. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 4.498 Kč splatné ročně. Podle doručenky byla žalovanému doručena upomínka dne 29.5.2018 (obsah upomínky není soudu znám). Dopisem ze dne 2.7.2019 žalobce oznámil žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dnem 20.6.2019 pro nezaplacení pojistného ve stanovené lhůtě od doručení upomínky. Vyzval žalovaného k uhrazení částky 1.494 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy měl žalovaný zaplatit pojistné za období od 11.3.2019 – 20.6.2019 ve výši 1.254 Kč. Žalovaný nezaplatil žádnou splátku pojistného. Podle bilance žalovaný dále dluží náklady za vymáhání ve výši 540 Kč (80 Kč, 160 Kč, 300 Kč). Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 11.3.2019 do 20.6.2019. Dle bilance pojistné smlouvy měl žalovaný na pojistném zaplatit částku 1.254 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 1.254 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 560 Kč označených jako poplatek účtovaný za upomínání žalovaného, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedených poplatků má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle tvrzení žalobce požaduje žalobce poplatek za upomínku ze dne 1.4.2019 ve výši 80 Kč, poplatek za upomínku s upozorněním na možný zánik pojištění ve výši 160 Kč a poplatek za upomínku ze dne 29.7.2019 ve výši 300 Kč. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] [číslo], [anonymizováno], s . [anonymizováno] [číslo], bod [anonymizováno]). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno], bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti dle ust. § 56 obč.zák. obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouv