23 C 248/2020-24 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 4 020 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] s předchůdcem žalobkyně ([příjmení] [příjmení] [anonymizováno]) prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách předchůdce žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč se splatností dne 13.9.2016 převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] žalovaný na úhradu dluhu zaplatil částku 1 980 Kč, proto dluh žalovaného činí 4 020 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla předmětná pohledávka postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalovanému výzvu k plnění datovanou dne 22.1.2020, žalovaný však ničeho nezaplatil.. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (pozn. soudu- v žalobě uvedeno chybné datum) soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22.1.2020. 4. Podle § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen,, o.z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 6. K výzvě soudu žalobkyně nesdělila ani nedoložila žádné informace, jakým konkrétním způsobem jeho předchůdce ověřil úvěruschopnost žalovaného. 7. Podle § 9 odst.1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 do 30.11.2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. 9. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalovaný ve vztahu k předchůdci žalobkyně vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla ani nedoložila žádným relevantním důkazem, jakým způsobem předchůdce žalobkyně prověřil schopnosti žalovaného plánovaný úvěr splatit, proto soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná a žaluje-li žalobkyně na náhradu za to, co její předchůdce poskytl, ač nevznikla platná a účinná smlouva, soud bez dalšího posoudí, zda má žalobkyně právo na vrácení plnění podle úpravy bezdůvodného obohacení. 10. Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle ustanovení § 1958 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. V řízení bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na jeho účet celkem částku ve výši 6 000 Kč a žalovaný zaplatil celkem částku 1 980 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná a jiný důvod poskytnutí peněz nebyl tvrzen, žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je povinen podle § 2991 odst.1 o.z. vydat, proto soud uložil žalovanému (po započtení úhrady žalovaného ve výši 1 980 Kč) povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 4 020 Kč. Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). Žalovaný byl žalobkyní vyzván výzvou odeslanou žalovanému dne 22. 1. 2020, tzn. že se do dispozice žalovaného dostala následujícího dne, tj. 23. 1. 2020, k zaplacení dluhu nejpozději do tří dnů, tj. do 27.1.2020, proto k prodlení žalovaného s úhradou dluhu došlo dne 28.1.2020, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na shora uvedené skutečnosti soud žalobě co do zaplacení částky 4 020 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 020 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku, žalobu jako nedůvodnou zamítl. 15. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla úspěšná co do zaplacení částky 4 020 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku, což představuje 80 % celkového nároku, dle § 142 odst. 2 o.s.ř. má právo na náhradu 80% nákladů řízení vůči žalovanému. Žalovaný byl úspěšný co do úroku z prodlení uvedeného ve výroku II. tohoto rozsudku, což představuje 20% celkového nároku. Soud proto přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. 60% (80 % - 20 % = 60 %) všech jejích účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně činí částku 1 489 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2014 (advokátní tarif) sestávající se z odměny ve výši 600 Kč za 3 úkony právní služby, tj. příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby, dle § 14b odst. 1 bod 1, neboť jsou naplněny podmínky pro jeho aplikaci, náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a), 21% DPH ze shora uvedených částek ve výši 189 Kč a zaplaceného soudního poplatku za zahájení řízení ve výši 400 Kčů; 60 % z částky 1 489 Kč činí 893,40 Kč. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř. 16. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.