24 C 113/2021-57 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci bylo co do 545,56 Kč dlužné nájemné za zařízení [právnická osoba] PVR HDD USB READY a MODEM COMPAL CH7465LG ED3 WIFI EMTA (po 70 Kč měsíčně), co do 154,85 Kč [příjmení] [jméno] [příjmení], vše vyúčtované doklady [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] co do 403,99 Kč instalace technikem vyúčtovaná dokladem [číslo] co do 500 Kč odpojení z důvodu nedoplatku vyúčtované dokladem [číslo] co do 4 000 Kč smluvní pokuta za nevrácení uvedených zařízení po skončení smlouvy, to vše podle smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací uzavřené dne 8. 6. 2018 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která zanikla fúzí sloučením se žalobkyní. 2. Předně pokud se jedná o žalovanou částku ve výši 154,85 Kč, představující [příjmení] [jméno] [příjmení] a částku 403,99 Kč představující instalaci technikem, soud dospěl k závěru, že žalobkyně o těchto nárocích neunesla své břemeno tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žalobkyně se omezila pouze na uplatnění těchto nároků, aniž jakkoli vysvětlila, co [příjmení] [jméno] SINGLE znamená, zda se jedná o nějakou službu či zařízení, ani o jaká smluvní ujednání tento nárok opírá. Stejně tak u instalace technikem neuvedla, z jakých smluvních ujednání tento nárok a jeho výši odvozuje. 3. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) jako poskytovatelka služeb elektronických komunikací uzavřela dne 6. 6. 2018 se žalovaným smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, jejíž součástí byly rovněž prostřednictvím tzv. včleňovací doložky smluvní podmínky. Smlouva obsahuje dohodu o pronájmu zařízení, a to boxu a WIFI ED3.0, oboje po 70 Kč měsíčně. Dále smlouva obsahuje ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu podle ceníku v případě, že nevrátí pronajatá zařízení včas. Všeobecné podmínky poskytování služeb pak mimo jiné stanovují, že pronajatá zařízení je třeba vrátit do 14 dnů od ukončení smlouvy, jinak se zákazník vstavuje riziku vyúčtování smluvní pokuty podle ceníku. Ceník pak obsahuje smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za nevrácení každého z uvedených zařízení. Smlouva byla dne 7. 6. 2018 realizována tím, že technik společnosti žalovanému předal zařízení (modem Compal a STB Kaon) a připojil jej. Doklady [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] [číslo] společnost vyúčtovala žalovanému dlužné nájemné za box a modem celkem ve výši 545,56 Kč. Dopisem ze dne 19. 9. 2018 společnost od smlouvy odstoupila a dále dopisem ze dne 6. 12. 2018 žalovaného vyzvala k vrácení pronajatých zařízení. 4. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelkou služeb elektronických komunikací a žalovaným jako účastníkem, byla platně sjednána smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Součástí této smlouvy byla v souladu s § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen„ o. z.“) dohoda o nájmu dvou shora specifikovaných zařízení za nájemné 70 Kč měsíčně za každé z nich. Nájemné právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému řádně vyúčtovala, avšak žalovaný tyto částky nezaplatil, dostal se do prodlení (§ 1968 o. z.) a zůstal dlužen 545,56 Kč. Fúzí sloučením pak žalobkyně vstoupila do práv a povinností věřitelky žalovaného. 5. Z vyložených důvodů soud žalobě co do dlužného nájemného vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 545,56 Kč Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 6. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala smluvních pokut za nevrácení pronajatých zařízení (2 * 2 000 Kč) a za odpojení (500 Kč). V daném případě se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy (§ 1810 a násl. o. z.), kde spotřebitel fakticky nemá možnost do smluvních ujednání zasahovat a dodavatel – nadto nadán odbornou převahou – je tak vůči spotřebiteli ve výhodnějším postavení. Spotřebitelské smlouvy přitom nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 1813 o. z.). Od dodavatele je tudíž možno očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné rovině poctivě a nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře (dobré víře) spotřebitele a takovému nepoctivému chování nelze poskytnout právní ochranu. Uvedená zásada se mimo jiné projevuje tím, že text spotřebitelské smlouvy – obzvláště pokud se jedná o smlouvu formulářovou – musí být pro průměrného spotřebitele čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, přičemž tato zásada dopadá i na obchodní podmínky, které se staly součástí spotřebitelské smlouvy. Nutno přitom podotknout, že právo na ochranu spotřebitele v zásadě užití obchodních podmínek nevylučuje, je však třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Nutno tudíž uzavřít, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek ani jiných listin, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. 7. Jelikož v projednávaném případě žalobkyně uplatnila smluvní pokuty podle ustanovení všeobecných podmínek (resp. druhým odkazem podle ceníku služeb), které se staly součástí smlouvy prostřednictvím tzv. včleňovací doložky, soud dospěl k závěru, že se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) dopustila chování v rozporu se shora uvedenou zásadou poctivosti a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že smlouva sama malým písmem obsahuje upozornění na smluvní pokutu, neboť toto upozornění je neurčité a bez podrobného studia všeobecných podmínek nicneříkající. Ohledně uplatněných smluvních pokut soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, stejně jako ji zamítl ohledně [příjmení] [jméno] [příjmení] a instalace technikem (viz shora). 8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.