24 C 56/2021-46 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 31. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy nazvané smlouva o půjčce [číslo] uzavřené dne 3. 2. 2015 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 980 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 400 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 174 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 213 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 1 050 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o půjčce soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 3. 2. 2015 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 980 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 400 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 174 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 213 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 7 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané karta zákazníka soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu a nemá další zápůjčky. Na nájem vynakládá [částka], výdaje domácnosti jsou [částka], na„ splátky/půjčky/alimenty“ vynakládá [částka] a na telefon [částka]. K ověření těchto údajů byly předloženy: pracovní smlouva, nájemní smlouva, výplatní pásky, SIPO a občanský průkaz. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 6. 12. 2019 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 6. Z dopisu ze dne 6. 12. 2019 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 7. 1. 2020. 7. Z dopisu ze dne 3. 9. 2020 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 21 380,90 Kč s tím, že pokud tak do 18. 9. 2020 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 4. 9. 2020. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 3. 2. 2015 předala v hotovosti částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 980 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 400 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 174 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 213 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 1 050 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu a nemá další zápůjčky. Na nájem vynakládá [částka], výdaje domácnosti jsou [částka], na„ splátky/půjčky/alimenty“ vynakládá [částka] a na telefon [částka]. Tato pohledávka pak byla dne 6. 12. 2019 postoupena žalobkyni. 9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. 10. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 11. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem zápůjčky měla být částka 10 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovanou úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. 14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále již jen „o. z.“), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici