31 C 117/2020-78 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 43 656,82 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 27. 3. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s efektivní úrokovou sazbou 92,67 % ročně, který mu vyplatila dne 29. 3. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 1 817 Kč, splatných vždy k 8. dni kalendářního měsíce. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v příslušných registrech a na základě informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný uhradil celkem tři splátky po 1 817 Kč a s dalšími se již dostal do prodlení, a proto byl celý úvěr žalobkyní zesplatněn ke dni 13. 10. 2019. Žalovaná částka 43 656,82 Kč sestává z (nové) jistiny 34 540,08 Kč zahrnující přirostlý úrok ve výši 4 958,29 Kč (k původní jistině 29 581,79 Kč), smluvní pokuty za prodlení ve výši 1 996 Kč, nákladů spojených s upomínáním 800 Kč a smluvní pokuty 0,1 % z jistiny po zesplatnění k datu sepsání žaloby ve výši 6 320,82 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 7. 4. 2021, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný se bez omluvy nedostavil a soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jeho nepřítomnosti. 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 29. 3. 2019 soud zjistil, že žalobkyně, jakožto registrovaný poskytovatel nebankovních úvěrů (u ČNB), uzavřela se žalovaným smlouvu, na základě které mu měla poskytnout částku 30 000 Kč s úrokovou sazbou 92,67 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 1 817 Kč. Dále bylo ve smlouvě ujednáno, že v případě prodlení se splátkou delším než 30 dnů je žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému smluvní pokutu 499 Kč a náhradu nákladů spojených s upomínáním 200 Kč (odst. 6.1. a 6.2.) a dále že v případě prodlení s jakoukoliv splátkou delším než 65 dnů dochází k automatickému zesplatnění úvěru, po kterém je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně ze zesplatněné jistiny (odst. 6.3. a 6.5.). Úvěr byl dle oznámení ze dne 1. 4. 2019 schválen žalobkyní. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný zaplatil tři splátky úvěru. Dopisem ze dne 13. 10. 2019 žalobkyně zesplatnila úvěr. Z hodnocení klienta ze dne 27. 3. 2019 vyplývá, že žalovaný uvedl pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 28 000 Kč (dále doložen pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele) a výdaje ve výši 1 200 Kč na bydlení, 2 000 Kč na výživu jednoho dítěte v domácnosti, navíc byla započítána částka životního minima 3 410 Kč, ostatní výdaje (doprava, záliby atd.) ve výši 500 Kč, takže celkové výdaje byly vyhodnoceny na částku 7 110 Kč. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací a z registru SOLUS soud pouze zjistil, že žalobkyně žalovaného v těchto rejstřících lustrovala, nicméně není zřejmé s jakým výsledkem, přičemž je třeba podotknout, že je soudu z jeho úřední činnosti, konkrétně z rozsudku pod č. j. 18 C 113/2020-69, známo, že žalovaný měl další úvěrový závazek (110 000 Kč) u spol. [právnická osoba] ze 7. 11. 2018 s měsíční splátkou 3 075 Kč. Tento závazek však nikde v hodnocení úvěruschopnosti žalovaného uveden není, jakkoliv by se měl při řádné lustraci v bankovním registru klientských informací tento závazek objevit. Podle dokladu o vyplacení úvěru byla dne 29. 3. 2019 žalovanému vyplacena částka 30 000 Kč. Dne 9. 10. 2019, 9. 9. 2019 a 9. 7. 2019 žalobkyně vyhotovila dopisy, ve kterých opakovaně upozorňovala žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru, nicméně není zřejmé, zda a případně kdy tyto dopisy byly žalovanému doručeny či odeslány, stejně jako oznámení o zesplatnění z 13. 10. 2019. Výzvou ze dne 25. 3. 2020 (odeslanou dne 26. 3. 2020) žalobkyně vyzývala žalovaného před podáním žaloby. Z předsmluvního formuláře, kopie dokladu žalovaného, z prohlášení klientů a z vyjádření znalce soud pro posuzovanou věc žádné relevantní skutečnosti nezjistil. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně uzavřela dne 29. 3. 2019 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, ze které žalovaný splatil žalobkyni celkem 5 451 Kč. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně při zkoumání jeho výdajů včetně dalších závazků (na rozdíl od řádně ověřeného příjmu) vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným, které nijak neověřovala. 6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že je žaloba důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Zejména nedostatečným způsobem zkoumala výdaje žalovaného, protože se spokojila pouze s tvrzením žalovaného o tom, že jeho měsíční výdaje činí 7 110 Kč, a to včetně výdajů pro svou obživu (3 410 Kč) a jednoho dítěte (2 000 Kč) a nákladů na bydlení (1 200 Kč - včetně inkasa, tj. poplatků a plateb za energie), a to bez jediného dokladu, který by takto nízkou částku osvědčoval. Obdobně nebyly řádně prověřeny další smluvní závazky žalovaného, který v dané době měl cca rok starý závazek ze smlouvy o úvěru s jistinou 110 000 Kč. Kromě toho žalobkyně věděla, že má žalovaný bankovní účet, neboť mu na něj úvěr vyplácela, přesto si nevyžádala výpisy z tohoto účtu, ačkoli by právě z nich mohly vyplynout pravidelné příjmy i výdaje žalovaného, včetně splátek úvěrů, a jeho celková finanční situace. Soud proto nemůže akceptovat tvrzení žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného posoudila dostatečně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, úroků a smluvních pokut. Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 30 000 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Žalovaný dosud na svůj dluh žalobkyni uhradil částku 5 451 Kč, takže nadále žalobkyni dluží z titulu bezdůvodného obohacení částku 24 549 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k zaplacení dluhu, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 16. 2. 2021, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 17. 2. 2021, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení, který však žalobkyně bez doloženého právního důvodu uplatnila již od 15. 10. 2019. S odkazem na shora uvedené skutečnosti