31 C 71/2021-61 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 808,59 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 21. 8. 2018, [číslo] na základě které žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce celkem 16 229 Kč, nicméně splátky neplatil řádně a včas a žalobkyně proto úvěr předčasně zesplatnila ke dni 29. 9. 2020. Požadovaná částka sestává z jistiny 3 102,31 Kč, nákladů vymáhání 360 Kč a smluvních pokut 1 346,28 Kč Celkem žalovaný žalobkyni zaplatil 17 750 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 13. 9. 2021, k němuž se žádný z účastníků nedostavil. Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 8. 2018 uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, nicméně tato smlouva je absolutně neplatná, protože žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, ač k tomu byla soudem vyzvána. Z předložených důkazů není zřejmé, z čeho žalobkyně vycházela ohledně výdajů žalovaného, který měl platit za bydlení 1 378 Kč měsíčně, a ohledně příjmů žalovaného, které měly být ve výši 20 000 Kč měsíčně. Výše uváděných nákladů na bydlení je natolik nízká, že často i jen platby za energie tuto částku převýší. Jestliže žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný bydlí v podnájmu, a neověřila výši podnájemného a plateb za energie z podnájemní smlouvy, SIPO nebo pravidelných plateb z účtu (o kterém vzhledem k předchozím smlouvám uzavíraným s žalovaným věděla), již z této skutečnosti lze učinit závěr, že neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Totéž pak platí pro ohledně příjmu žalovaného ve výši 20 000 Kč, když z žádného z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně existenci příjmu a jeho výše jakkoli ověřovala. Svou absencí při ústním jednání se žalobkyně vzdala možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění důkazních návrhů. 4. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ale žalobkyně nedoložila, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná. Žalovaný proto není zavázán k placení poplatků souvisejících se smlouvou. Celkem žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal částku 16 229 Kč a splatil žalobkyni částku 17 750 Kč, tudíž veškeré bezdůvodné obohacení, které žalovanému ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. vzniklo již žalobkyni (více než) vrátil před zahájením tohoto řízení. Soud proto žalobu s odkazem na shora uvedené zcela zamítnul, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 5. Přestože žalovaný byl ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.