16 C 168/2022-23 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.328 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 12.6.2021 do 23.2.2022 ve výši 135 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že strany uzavřely pojistnou smlouvu na základě dálkové komunikace, k uzavření pojistné smlouvy došlo okamžikem zaplacení prvního pojistného. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na 6.3.2020. Jednalo se o pojištění vozidla [značka automobilu] [registrační značka]. První pojistné bylo ve výši 2.509 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce půlroční a pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období, když výše dalších předepsaných pojistných se mohla měnit. Pojištění zaniklo ke dni 11.6.2021, důvodem je zánik po marném uplynutí 30-ti denní lhůty. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 6.3.2021 do 11.6.2021. Žalobce požaduje po žalovaném úhradu dluhu ve výši 2.328 Kč. Součástí žalované částky je vedle dlužného pojistného rovněž nárok žalobce na úhradu poplatku ve výši 300 Kč, a to za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění dle ust. § 20 zákona č. 37/2004Sb. a poplatku ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání upomínky po zániku pojištění. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K dotazu soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že žalovaná dle § 101 odst. 4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Žalobce předložil jako důkaz záznam z jednání ze dne 6.3.2020, pojistnou smlouvu – [anonymizována dvě slova] [číslo] upomínku ze dne 19.10.2020 s doručenkou, upomínku ze dne 19.4.2021, oznámení o ukončení smlouvy ze dne 23.6.2021, bilanci pojistné smlouvy, pokusem o smír ze dne 19.7.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o pojištění vozidla [značka automobilu] [registrační značka] s počátkem pojištění od 6.3.2020. Žalovaná se v pojistné smlouvě zavázala platit roční pojistné ve výši 5.018 Kč splatné půlročně po 2.509 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaná uhradila první pojistné dne 6.3.2020. Upomínkou ze 19.10.2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu na pojistném ve výši 2.809 Kč nejpozději do 10.12.2020 s upozorněním na možný zánik pojištění. Upomínka byla žalované doručena dne 21.10.2020. Upomínkou ze 19.4.2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu na pojistném ve výši 3.309 Kč nejpozději do 10.6.2021 s upozorněním na možný zánik pojištění. Upomínka se vrátila žalobci zpět. Dopisem ze dne 23.6.2021 bylo žalované oznámeno ukončení pojistné smlouvy dnem 10.6.2021 pro neplacení pojistného. Podle bilance pojistné smlouvy činí pojistné za období od 6.3.2021 do 10.6.2021 částku 1.428 Kč a částka 300 Kč, 300 Kč a 300 Kč činí náklady za vymáhání. Žalovaná zaplatila pojistné ve výši 5.018 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm. f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst. 2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaná měla povinnost zaplatit pojistné za období od 6.3.2020 do 10.6.2021 ve výši 6.446 Kč. Žalovaná zaplatila pojistné ve výši 5.018 Kč. Žalovaná dluží na pojistném částku 1.428 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaná je v prodlení od 12.6.2021. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 1.428 Kč od 12.6.2021 do 23.2.2022 (jak žalobce požadoval) ve výši 83 Kč a pro úroky z prodlení ve výši 52 Kč žalobu zamítl. Žalobce dále požadoval zaplacení částku 900 Kč (3 x 300 Kč) označených jako poplatek za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky (v bilanci označené jako náklady za vymáhání), dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 o.z. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepocti