16 C 274/2021-20 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 4.910 Kč s úroky z prodlení za dobu od 9.5.2020 do 3.3.2021 ve výši 402 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že dne 24.1.2020 uzavřel žalobce s žalovaným pojistnou smlouvu. Pojistná smlouva byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře [číslo]. Předmětem smlouvy bylo [anonymizována čtyři slova] a bylo pojištěno vozidlo [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], [registrační značka]. Pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Pojistná smlouva zanikla ke dni 8.5.2020 z důvodu neplacení. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy. Žalobce požaduje dlužné pojistné za dobu od 24.1.2020 do 8.5.2020 ve výši 4.910 Kč (jedná se o součet dlužných předepsaných pojistných dle denního poměru trvání smlouvy v příslušném pojistném období). Součástí žalované částky jsou i paušalizovaní náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného ve výši 600 Kč a to za prokazatelně odeslanou zákonnou upomínku na dlužné pojistné s upozorněním na možnost zániku pojištění (žalobce zasílá dodejku). Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou [číslo] ze dne 24.1.2020, kopií řidičského průkazu, doručenkou, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 20.5.2020, bilancí pojistné smlouvy, pokusem o smír ze dne 16.6.2020, předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 25.9.2020. Po provedeném řízení na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 24.1.2020 pojistnou smlouvu pro [anonymizována čtyři slova] s počátkem pojištění od 24.1.2020. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 14.940 Kč splatné čtvrtletně po 3.735 Kč. Upomínka (jejíž obsah soudu není znám) se vrátila zpět se zprávou na uvedené adrese neznámý. V dopise ze dne 20.5.2020 žalobce oznámil žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dnem 7.5.2020 nezaplacením pojistného ve lhůtě stanovené v upomínce a vyzval jej k zaplacení částky 4.610 Kč. Dopisem ze dne 16.6.2020 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 4.910 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný nezaplatil žádnou splátku pojistného. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 24.1.2020 do 7.5.2020. Podle bilance pojistné smlouvy činilo pojistné částku 4.310 Kč (žalovaný nezaplatil žádnou splátku pojistného). Dle bilance pojistné smlouvy náklady za vymáhání činí 300 Kč za období od 19.5.2020 do 19.5.2020 a 300 Kč za období od 15.6.2020 do 15.6.2020. Žalovaný dlužné pojistné ve výši 4.310 Kč dobrovolně nezaplatil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 4.310 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojistné bylo splatné dne 8.5.2020 a od 9.5.2020 je žalovaný v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč označené jako paušalizované náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit pře