16 C 311/2021-18 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.925 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 27.6.2020 do 28.4.2021 ve výši 245 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že strany uzavřely pojistnou smlouvu v písemné podobě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu [číslo]. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na 19.12.2019. Jednalo se o pojištění vozidla [značka vozidla] [anonymizováno] [registrační značka]. Předmětem pojištění bylo Komplexní pojištění vozidla [typ pojištění]. První pojistné bylo ve výši 2.161 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce kvartální a pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období, když výše dalších předepsaných pojistných se mohla měnit. O případné úpravě výše pojistného byl žalovaný vyrozuměn dopisem. Pojištění zaniklo ke dni 26.6.2020, důvodem je zánik po marném uplynutí 30-ti denní lhůty. Žalovaný byl v souladu se zákonem upomínán. Následně mu bylo zasláno oznámení o zániku pojištění. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 19.3.2020 do 26.6.2020. Žalobce požaduje po žalovaném úhradu dluhu ve výši 2.925 Kč. Dále žalobci vznikl nárok na úhradu sjednaného poplatku ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění dle ust. §20 zákona č. 37/2004Sb. dle sazebníku nákladů spojených s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného a současně úhradu poplatku ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání upomínky za dlužné po zániku pojištění. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 18.10.2021. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastnící se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že účastníci dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobce předložil jako důkaz záznam z jednání a pojistnou smlouvu - Autopojištění [typ pojištění] [číslo] upomínku ze dne 5.5.2020, doručenku upomínky, oznámení o zániku pojistné smlouvy ze dne 9.7.2020, pokus o smír ze dne 4.8.2020, bilancí pojistné smlouvy a předžalobní upomínku. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o komplexním pojištění vozidla [značka vozidla] [anonymizováno] [registrační značka] s počátkem pojištění od 19.12.2019. Žalovaná se v pojistné smlouvě zavázala platit roční pojistné ve výši 8.820 Kč splatné čtvrtletně po 2.161 Kč. Upomínkou ze dne 5.5.2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu na pojistném ve výši 2.461 Kč nejpozději do 25.6.2020 s upozorněním na možný zánik pojištění. Upomínka se vrátila zpět nedoručena. Dopisem ze dne 9.7.2020 oznámil žalobce žalované zánik pojištění ke dni 25.6.2020 z důvodu neplacení pojistného. Podle bilance pojistné smlouvy činí pojistné za období od 19.12.2019 do 25.6.2020 částku 4.486 Kč. Žalovaná dle bilance zaplatila na pojistném částku 2.161 Kč (jednu splátku pojistného) a její dluh na pojistném činí 2.325 Kč. Částka 600 Kč jsou náklady za vymáhání. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaná měla povinnost zaplatit pojistné za období od 19.12.2019 do 25.6.2020 ve výši 4.486 Kč. Žalovaná zaplatila 2.161 Kč a dluží pojistné ve výši 2.325 Kč. Žalovaná dlužné pojistné nezaplatilal. Protože nárok žalobce je po právu, uložil soud žalované uhradit dlužné pojistné ve výši 2.325 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaná je v prodlení od 27.6.2020. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 2.325 Kč od 27.6.2020 do 28.4.2021 (jak žalobce požadoval) ve výši 194,90 Kč a pro zbytek úroků z prodlení žalobu zamítl. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč označených jako poplatek účtovaný za upomínání žalovaného, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivos