16 C 344/2021-22 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 3.456,51 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 31.1.2020 do zaplacení a částky 200 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce ([právnická osoba]) s žalovaným uzavřeli pojistnou smlouvu Sdružené pojištění vozidla – [anonymizováno] [číslo] Počátek pojištění byl sjednán na den 11.4.2018. Žalobce poskytoval žalovanému služby spočívající v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla [značka automobilu] [registrační značka] a žalovaný byl povinen řádně platit žalobci sjednané pojistné ročně ve výši 11.416 Kč s četností placení čtvrtletně. Z důvodu neplacení pojistného došlo k zániku pojistné smlouvy ke dni 30.1.2020. Toto datum je současně datem splatnosti dlužného pojistného. Žalobce se domáhá úhrady pojistného ve výši 3.456,51 Kč za období od 11.10.2019 do 30.1.2020 (11416/360 = 31,71 x 112 = 3.551). Žalobce dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 200 Kč za zaslání upomínky, dle sazebníku platného od 1.1.2018. Žalovaný uzavřel s žalobce pojistnou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl mimo jiné i platný sazebník od 1.1.2018. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz záznamem z jednání a pojistnou smlouvou ze dne 9.4.2018, upomínkou ze dne 9.12.2019, informací o zániku pojistné smlouvy ze dne 9.2.2020 a upomínkou před podáním žaloby ze dne 14.3.2020 a výzvou k plnění ze dne 10.5.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu – sdružené pojištění vozidla s počátkem pojištění od 11.4.2018 na dobu neurčitou. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 10.104 Kč splatné 4x ročně vždy k 11. dni 01., 04., 07. a 10. měsíce roku po 2.526 Kč. Upomínkou ze dne 9.12.2019 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného s tím, že pokud nebude dlužné pojistné zaplaceno do 29.1.2020, pojištění zanikne. Dopisem ze dne 9.2.2020 bylo žalovanému oznámeno, že pojištění dnem 29.1.2020 zaniká a byl vyzván k uhrazení dluhu ve výši 3.457 Kč do 23.2.2020. Předžalobní upomínkou ze dne 14.3.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 3.657 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena dne 9.4.2018 pojistná smlouva. Pojištění zaniklo podle oznámení ze dne 9.2.2020 dnem 29.1.2020 pro nezaplacení pojistného. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 11.10.2019 do 30.1.2020. Dle tvrzení žalobce dlužné pojistné činí částku 3.456,51 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 3.456,51 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Pojistné bylo splatné dne 30.1.2020 a od 31.1.2020 je žalovaný v prodlení. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení tak, jak požadoval. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč jako poplatek dle Všeobecných pojistných podmínek a ceníku (náklady spojené s uplatněním pohledávky). Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spo