16 C 345/2021-22 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 5.095 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 11.3.2019 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 3.500 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 10.3.2019. Právní předchůdce žalobce poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky, na které se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů (včetně tel. čísla a e-amailové adresy). Žalovaná zaslala žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření platební schopnosti žalované jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaná odsouhlasila znění smlouvy verifikačním kódem. Žalované byly peněžní prostředky vyplaceny dne 8.2.2019 na bankovní účet, který uvedla. Pohledávka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3.500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.491,44 Kč a úroku dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 103,56 Kč [právnická osoba] uzavřela s žalobcem dne 1.12.2020 smlouvu o postoupení pohledávek. Žalovaná byla prokazatelně upomínána upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně předžalobní upomínkou ze dne 9.10.2020. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 9.10.2020. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalované byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavila a ani svou nepřítomnost neomluvila. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v její nepřítomnosti. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo], potvrzením o provedené platbě, oznámením o postoupení pohledávky. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce disponoval osobními údaji žalované (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem účtu). Podle předloženého potvrzení byla dne 8.2.2019 z účtu právního předchůdce žalobce převedena částka 3.500 Kč na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Podle zprávy [právnická osoba] běžná účet č. [bankovní účet] byl zrušen ke dni 1.9.2019, částka 3.500 Kč pod [variabilní symbol] byla na účet připsána dne 8.2.2019 a účet opatřil žalované. Listinou ze dne 9.10.2020 společnost [právnická osoba] oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaná dala souhlas s nakládáním s jejími osobními údaji za účelem posuzování úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti. Žalovaná byla lustrována z veřejných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Žalobce neuvedl žádné konkrétní údaje, které právní předchůdce žalobce zjistil (příjmy a výdaje žalované, její zaměstnání). Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru splatit. Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje záko