16 C 368/2021-22 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 3.767 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 3.10.2020 do 20.5.2021 ve výši 196 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 24.6.2019 pojistnou smlouvu [číslo] o pojistném produktu acp iii – 2014 combi. Předmětem pojištění bylo vozidlo [značka automobilu] [registrační značka]. Pojistné bylo stanoveno na částku 2.981 Kč s čtvrtletní splatností, s počátkem pojištění ke dni 24.6.2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 24.6.2020. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky s upozorněním na možnost zániku pojistné smlouvy v důsledku neplacení. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužné pojistné neuhradil a účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 2.10.2020. Za období od 24.6.2020 do 2.10.2020, kdy byla smlouva ukončena činí dlužné pojistné částku 3.167 Kč. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil ani po písemných upomínkách. Žalobce zaslal žalovanému dne 12.2.2021 prostřednictvím právního zástupce předžalobní výzvu. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou [číslo] ze dne 24.6.2019, předpisem pojistného ze dne 20.4.2020, doručenkou, předpisem pojistného ze dne 11.9.2020, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 15.10.2020, upomínkou po zániku smlouvy ze dne 10.11.2020, bilancí pojistné smlouvy, výzvou ze dne 13.1.2021 a předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 12.2.2021. Po provedeném řízení na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 24.6.2019 pojistnou smlouvu pro [anonymizována čtyři slova] s počátkem pojištění od 24.6.2019. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázala platit roční pojistné ve výši 11.923 Kč splatné čtvrtletně po 2.981 Kč. Dopisem ze dne 20.4.2020 oznámil žalobce žalovanému předpis pojistného pro další pojistné období ve výši 2.911 Kč se splatností 24.6.2020. Dopisem ze dne 11.9.2020 upozornil žalobce žalovaného na nedoplatek ve výši 3.211 Kč. Dopisem ze dne 15.10.2020 oznámil žalobce žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dnem 1.10.2020 nezaplacením pojistného ve lhůtě stanovené v upomínce a že žalobci náleží pojistné ve výši 3.467 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy činilo pojistné od 24.6.2019 do 1.10.2020 celkem částku 15.091 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil na splátkách pojistného částku 11.924 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 24.6.2019 do 1.10.2020 v celkové výši 15.091 Kč. Dle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil pojistné ve výši 11.924 Kč. Dlužné pojistné tedy činí 3.167 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 3.167 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 600 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný dluží náklady za vymáhání. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický