16 C 75/2022-40 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 4.907,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13.4.2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4.643,12 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 770,40 Kč, nákladů s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částky 247,99 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) dne 6.5.2019 smlouvu o úvěru. Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr do 3 dnů od uzavření úvěrové smlouvy. Smlouva byla uzavřena v okamžiku, kdy žalovaný připojil na smlouvu o úvěru, kterou původní věřitel zaslal žalovanému na jím verifikovaný e-mail, jedinečný autorizovaný kód, který mu původní věřitel přidělil na základě jeho žádosti o úvěr a zaslal SMS zprávou na mobilní telefon, který uvedl žalovaný. Na základě uzavřené smlouvy o úvěru byla žalovanému na jím uvedený bankovní účet poukázána jistina úvěru ve výši 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru. Na základě dodatku úvěrové smlouvy byla splatnost úvěru nově sjednána na den 5.9.2019. Jistina byla ponížena na částku 4.907 Kč a poplatek za úvěr na částku 2.178 Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení a úvěr řádně nesplatil, byl původní věřitel oprávněn požadovat další plnění, celkem částku 7.085,42 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vznikl původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny i právo na úhradu smluvního úroku z úvěru, účelně vynaložených nákladů na vymáhání pohledávky a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky, v níž je žalovaný v prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9.4.2021 s účinností ke dni 12.4.2021 byla pohledávka za žalovaným převedena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 3.5.2021. Ke dni postoupení činí hodnota pohledávky 12.798,53 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 4.907,42 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.178 Kč a smluvní pokuty ve výši 247,99 Kč. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalované upomínku dne 9.7.2020. Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21.5.2021. V podání ze dne 24.8.2022 žalobce uvedl, že jistina úvěru 5.000 Kč byla poukázána dne 6.5.2019 na bankovní účet žalovaného (č. [bankovní účet]), který uvedl ve smlouvě o úvěru a ze kterého poslal verifikační platbu. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla ověřována právním předchůdcem žalobce na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru, původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru. Dle údajů uvedených žalovaným mu pravidelně měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků cca 54.700 Kč. Žalovaný nemá jediný záznam v insolvenčním rejstříku, tedy ani v době uzavření smlouvy o úvěru nebyl v takovém rejstříku veden. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo], dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne 16.8.2019, potvrzením o provedené platbě, oznámením o postoupení pohledávky. Z listiny označené jako žádost o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že zde jsou uvedeny osobní údaje žalovaného, jako zdroj příjmů je uvedeno OSVČ, podnikatel, čistý měsíční příjem 66.736 Kč a výdaje 12.000 Kč. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce disponoval osobními údaji žalovaného (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem účtu). Podle předloženého potvrzení byla dne 6.5.2019 z účtu právního předchůdce žalobce převedena částka 5.000 Kč na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Podle zprávy [právnická osoba] účet č. [bankovní účet] patřil žalovanému, datum uzavření účtu 14.9.2021. Částka 5.000 Kč z účtu TheyPay.cz, s.r.o. byla připsána dne 6.5.2019. Dopisem ze dne 3.5.2021 společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých,