24 C 59/2022-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 9. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 13. 12. 2015 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost zapůjčila žalovanému 7 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 269 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, přičemž zůstal dlužen na jistině 5 400 Kč a na souhrnném poplatku 5 075 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 13. 12. 2015 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 269 Kč a poslední 45. ve výši 239 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Součástí smlouvy se pak prostřednictvím tzv. včleňovací doložky staly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 7 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce soud zjistil, že je zde mimo jiné stanovena výpůjční úroková sazba ve výši 21,9 % ročně (pro případ 45 splátek) a dále tato listina obsahuje ujednání technického charakteru o způsobu placení splátek, odstoupení od smlouvy, atp. 5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že žalovaný zde uvedl údaje o svém zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda [částka] a další čisté příjmy domácnosti [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí sám v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, nemá vozidlo, kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti ani bankovní účet. Na nájem vynakládá [částka], [částka] na telefon a [částka] na domácnost. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouva a občanský průkaz. 6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaný na tuto zápůjčku společnosti zaplatil jen 1 600 Kč v jedné splátce téhož dne, co zápůjčku obdržel. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 24. 6. 2019 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 8. Z dopisu ze dne 24. 6. 2019 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 17. 7. 2019. 9. Z dopisu ze dne 28. 1. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě celkem 17 845,02 Kč s tím, že pokud tak do 12. 2. 2021 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 29. 1. 2021. 10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 13. 12. 2015 předala v hotovosti částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 075 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 21,9 % ročně ve výši 730 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 166 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 179 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 269 Kč a poslední 45. ve výši 239 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 1 600 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný zákaznická karta, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda [částka] a další čisté příjmy domácnosti [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí sám v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, nemá vozidlo, kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti ani bankovní účet. Na nájem vynakládá [částka], [částka] na telefon a [částka] na domácnost. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO, nájemní smlouva a občanský průkaz. Tato pohledávka pak byla dne 24. 6. 2019 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno a zástupce žalobkyně znovu žalovaného před podáním žaloby vyzýval k její úhradě. 11. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 12. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. 13. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 14. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů. 15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem zápůjčky měla být částka 7 000 Kč, podléhal vztah mezi společností a žalovaným úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. 16. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále již jen „o. z.“), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla