30 C 66/2020-48 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 3. 8. 2020 domáhal zaplacení částky ve výši 160 000 Kč s odůvodněním, že částku ve výši 100 000 Kč požadoval jako náhradu nemajetkové újmy za to, že byl na základě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] postaven před soud pro spáchání zločinu pohlavního zneužití dle ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy pro trestné činy zvláště zavrženíhodné a byl tak od počátku zahájení trestního stíhání vystaven hrozbě uložení trestu ve výměře v délce od jednoho roku až do osmi let a uvedení trestu v rejstříku trestů, přičemž sama tato skutečnost, stejně jako pohled okolí na něho, stíhaného pro zvlášť zavrženíhodné jednání, mělo nepříznivý vliv na jeho psychický stav, který není do současné doby dobrý. Pokojný život žalobce měl být narušen takovou měrou, že se odstěhoval z místa svého trvalého pobytu a nyní žije trvale v [obec], ulice [ulice a číslo]. Žalobce již v přípravném řízení namítal, že v dané věci nedošlo k řádnému hodnocení důkazů, že došlo již při zahájení trestního stíhání k porušení základních zásad trestního řízení, ale jeho slovům nebylo dopřáno sluchu. V jeho trestní věci vedené naposledy u Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že se žalobce dle ustanovení § 226 písm. a) tr. řádu zprošťuje obžaloby. 2. Vzhledem k tomu, že doba trestního řízení a jeho průběh odůvodňovaly rovněž uplatnění náhrady škody dle ustanovení § 31 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil žalobce za délku řízení, které trvalo 3 roky a 8 měsíců rovněž náhradu škody ve výši 40 000 Kč. Vycházel přitom ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, kdy požadoval za první dva roky řízení 15 000 Kč a následně pak 15 000 Kč za každý další rok řízení a 1 250 Kč za měsíc řízení. V tomto ohledu žalobce zmínil, že se nejednalo o složitý případ, který v podstatě skončil v jednom stupni soudní soustavy. S ohledem na neadekvátní délku řízení požadoval žalobce navýšení této základní částky o 20 % s tím, že soudy jsou profesně obsazeny k rozhodování způsobilými profesionály, tedy vysoce vzdělanými osobami s vysokoškolským právním vzděláním, jež vykonaly potřebnou dobu právní praxe, a které složily profesní zkoušky, a proto stát nemůže omlouvat či snad tolerovat stav mnohaletých trestních soudních procesů. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo svým významem pro žalobce zásadní, požadoval navýšit základní částku v rozsahu dalších 30 % Celkem o 20 000Kč. 3. Žalobce rovněž upozornil na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011, ve kterém Ústavní soud došel k závěru, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být v obecné rovině skutečně považován za demokratický stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jedince. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu škody – nemajetkové újmy, a to z titulu nesprávného úředního postupu, když toto učinil v rámci žádosti datované dne 4. 2. 2020. Na uplatněný nárok reagovalo Ministerstvo spravedlnosti ČR přípisem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MSP – [číslo], v němž pouze žalobci sdělilo, že jeho žádost obdrželi dne [datum] a věci byla přidělena spisová značka. Ke dni podání žaloby nebylo o žádosti žalobce příslušným orgánem rozhodnuto. Žalobce vyčerpal veškeré zákonem stanovené možnosti k mimosoudnímu vyřešení věci. 4. Písemným podáním ze dne 23.10.2020 vzal žalobce žalobu zpět co do částky 37 312Kč, která mu byla za strany žalované uhrazena dne 22.10.2020 tedy až po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty. Soud řízení, co do uvedené částky, usnesením ze dne 23.4.2021 č.j. 30 C 66/2020-15 zastavil. 5. Žalovaná učinila nespornou skutečností, že u ní žalobce dne 7. 2. 2020 doručenou žádostí uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč způsobené trestním stíháním a ve výši 60 000Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Žádost žalobce byla odůvodněna o tvrzený zásah do jeho zdravotního stavu, kdy měl být především poškozen jeho psychický stav. K žádosti však nebyly přiloženy žádné podklady prokazující vznik takové nemajetkové újmy a na výzvu žalované nebylo zasláno nic jiného než usnesení o zahájení trestního stíhání a zprošťující rozsudek, které však žalovaná měla k dispozici, neboť si společně s výzvou k doplnění žádosti vyžádala trestní spis [spisová značka] od Okresního soudu v Chomutově. Žalovaná uvedla, že podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Ačkoliv zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje zákonnou definici nesprávného úředního postupu, je za něj soudní praxí považováno porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Režim odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dopadá na úkony učiněné mimo rozhodovací činnost nebo sice v jejím rámci, avšak za podmínky, že se v obsahu rozhodnutí neprojeví. (Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 799/10 ze dne 16. 2. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky pod č. j. 29 Cdo 2778/2010-102 ze dne 30. 8. 2012). Pro založení odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., je nutné současné splnění tří následujících podmínek. Musí být v řízení dáno nezákonné rozhodnutí nebo shledán nesprávný úřední postup, dále musí dojít ke vzniku škody a v neposlední řadě vzniklá škoda musí být přímým důsledkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich, vede k zamítnutí nároku na náhradu škody. (Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011). 6. Žalovaná provedla ve věci šetření, ze kterého vyplynulo, že žalobce byl obžalován z pohlavního zneužití dle § 187/1 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od 1 roku až do 8 let. Měl vykonat přesně nezjištěný počet dobrovolných pohlavních styků se svojí přítelkyní, která byla dítětem mladším 15 let a ta měla v důsledku jeho kontaktování či za jeho pomoci opakovaně utíkat z domova a zanedbávat školní docházku. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalovaná uvedla, že žalobce tvrdil, že trestní stíhání mělo vliv na jeho psychický stav, který není dobrý do současné doby, ale k žádosti žádné podklady nedoložil. Na výzvu zaslal pouze rozsudek a usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že škoda, která žadateli vznikla, je zdokumentována v trestním spise. Dále měl být jeho pokojný život narušen takovou měrou, že se odstěhoval z místa svého trvalého pobytu, avšak z trestního spisu zároveň vyplynulo, že žadatel své bydliště měnil během trestního řízení několikrát, v jednu chvíli byl dle svědecké výpovědi i bezdomovcem. Žalovaná tedy navrhla pouze konstatovat porušení práva. 7. K zadostiučinění za průtahy žalovaná uvedla, že trestní stíhání bylo zahájeno 6. 4. 2016 a právní mocí rozsudku Okresního soudu v Chomutově skončeno 28. 12. 2019 řízení tedy celkem trvalo 3 roky a 8 měsíců. Věc byla projednávána pouze u prvostupňového soudu. Žalovaná uvedla, že ve věci nastaly dílčí průtahy. Po podání obžaloby dne 18. 8. 2016 trvalo nařízení hlavního líčení více než rok, když 18. 9. 2017 bylo nařízeno hlavní líčení na 12. 12. 2017. Písemně byl rozsudek vyhlášený dne 22. 10. 2019 vypracován dne 13. 12. 2019. Kvůli průtahům nelze považovat celkovou délku řízení za nepřiměřenou. Žalobce a svědci se však opakovaně nedostavovali k nařízeným jednáním a 6 hlavních líčení tak bylo odročeno bez projednání věci. Žalobce se až na jeden případ