31 C 167/2022-57 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 200 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 27. 2. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím 60 týdenních splátek po 600 Kč spolu s úrokem ve výši 4 000 Kč a poplatky v celkové výši 12 000 Kč. Žalovaný dosud splatil na tento dluh částku 10 800 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 14. 11. 2022, ze kterého se žalobkyně omluvila, se bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků. 3. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 27. 2. 2020, [číslo] poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. V kartě zákazníka ze dne 27. 2. 2020 je uveden měsíční příjem žalovaného jako OSVČ ve výši 32 713 Kč a výdaje v celkové výši 16 247 Kč (5 466 Kč na nájemní bydlení, osobní výdaje 5 000 Kč a 5 000 Kč ostatní výdaje) a žádné další zápůjčky nebo úvěry. Dle živnostenského rejstříku měl žalovaný živnostenské oprávnění od 13. 7. 2015, nicméně příjmy z podnikání žalovaného nebyly prokazatelně doloženy, neboť vystavené faktury za únor 2020, nejsou dokladem o příjmu (na rozdíl např. od daňového přiznání či úplných výpisů z účtu), stejně jako fotografie displeje mobilního telefonu, na kterém jsou obraty v internetovém bankovnictví neznámé osoby v neoznačené bance na neoznačeném účtu, takže je nelze prokazatelně přisuzovat žalovanému. A i kdyby se jednalo o účet žalovaného, tak už jen z neúplného přehledu transakcí vyplývají vyšší platby na SIPO (listopad 2019 přes 9 300 Kč), než je uvedeno na bydlení v kartě zákazníka žalovaného, stejně tak i položka [anonymizována tři slova], která nasvědčuje dalšímu úvěru u [anonymizováno], přičemž žalovaný žádné další úvěry podle karty zákazníka mít neměl. Podle přehledu splátek uhradil žalovaný celkem 10 800 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dle seznamu postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 14. 4. 2022 (odeslaným dle podacího lístku téhož dne) byla právním zástupcem žalobkyně zaslána žalovanému předžalobní výzva. S ohledem na skutková zjištění z již provedených důkazů, soud z ostatních důkazů neučinil žádná další relevantní zjištění. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené úvěrové smlouvy částku 20 000 Kč, ze které žalovaný splatil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) částku 10 800 Kč. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy í výdaje žalovaného a jeho závazky. Žalobkyně sice doložila část dokumentů, ze kterých její předchůdkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, nicméně je zdaleka nedoložila všechny, které by schopnost žalovaného splácet úvěr mohly odpovídajícím způsobem osvědčit (např. daňová přiznání, úplné bankovní výpisy, nájemní smlouvu, lustrace v bankovních a nebankovních registrech), ačkoli by je mohla a měla mít k dispozici a nic by nemělo bránit v jejich doložení. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalovaného splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 20 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 10 800 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 9 200 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 17. 10. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 18. 10. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 9 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 10. Přestože měl žalovaný (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.