31 C 175/2022-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 15 700 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne 25. 10. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 14 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím 60 týdenních splátek po 435 Kč spolu s úrokem ve výši 2 800 Kč a poplatky v celkové výši 8 400 Kč. Žalovaná dosud splatila na tento dluh částku 10 800 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání dne 16. 11. 2022, ze kterého se žalobkyně omluvila, se bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků. 3. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 25. 10. 2019, [číslo] poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 14 000 Kč. V kartě zákazníka ze dne 27. 2. 2020 je uveden měsíční příjem žalované ze zaměstnání ve výši 14 756 Kč a další příjem z alimentů ve výši 3 900 Kč. Dále výdaje v celkové výši 13 475 Kč (4 475 Kč na nájemní bydlení a osobní výdaje 9 000 Kč) a žádné další zápůjčky nebo úvěry. Příjmy ani výdaje žalované nebyly ničím doloženy. Podle přehledu splátek uhradila žalovaná celkem 10 800 Kč. Písemným uznáním ze dne 6. 1. 2021 žalovaná uznala co do důvodu i výše svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru ve výši 17 100 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dle seznamu postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 14. 4. 2022 (odeslaným dle podacího lístku téhož dne) byla právním zástupcem žalobkyně zaslána žalované předžalobní výzva. Z dalších provedených listinných důkazů nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posuzovanou věc. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě uzavřené úvěrové smlouvy částku 14 000 Kč, ze které žalovaná splatila žalobkyni (resp. její předchůdkyni) částku 10 800 Kč. Žalovaná svůj dluh ze smlouvy o úvěru dne 6. 1. 2021 písemně uznala. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala příjmy i výdaje žalované a její závazky. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, ze kterých by zkoumání úvěruschopnosti vyplývalo, ačkoli by je měla mít k dispozici, neboť je povinností žalobkyně a před tím i její předchůdkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně proto neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalované splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, nemohla žalovaná ani platně uznat svůj dluh z neplatné smlouvy, tudíž nenastaly zákonem předpokládané důsledky uznání, a to vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání trval. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 14 000 Kč, ze které žalovaná vrátila pouze 10 800 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 3 200 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 30. 10. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 31. 10. 2022, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 3 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 10. Přestože měla žalovaná (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké vznikly.