31 C 209/2022-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 310,29 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 1. 7. 2020 se společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“) a podle které žalovanému poskytla částku 4 000 Kč, přičemž žalovaná částka sestává z jistiny úvěru 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 310,29 Kč, spolu s kapitalizovaným úrokem z úvěru a poplatky v celkové výši 2 751,76 Kč a úrokem z prodlení. Žalovaný dosud splatil 1 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 14. 11. 2022. K jednání se žádný z účastníků nedostavil (žalobkyně se omluvila), soud proto projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez přítomnosti obou účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva o úvěru ze dne 1. 7. 2020, neboť předložená smlouva o úvěru neobsahuje podpis žalovaného, přičemž z důkazů předložených žalobkyní nikterak nevyplývá, že by smlouva byla uzavřena jiným způsobem, resp. že by vůbec žalovaný měl vůli tvrzenou smlouvu uzavřít. Soud dle potvrzení o platbě nicméně považuje za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet částku 4 000 Kč, ze které žalovaný splatil 1 500 Kč. Na žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne [datum]. 4. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nedoložila, že by předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným tvrzenou smlouvu o úvěru a že by tak z ní smluvním stranám vyplývaly nějaké závazky. Žalobkyně nicméně prokázala, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 4 000 Kč, o kterou se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil dle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., plněním, které mu bylo poskytnuto bez právního důvodu a na které dosud plnil částkou 1 500 Kč, takže nadále z tohoto důvodu dluží částku 2 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k jeho vydání až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 17. 10. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 18. 10. 2022, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 2 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 5. Přestože byl žalovaný (po zohlednění celého předmětu řízení, včetně veškerého příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu, které žalobkyni nebylo přiznáno) ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu nějaké náklady dosud vznikly, a proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.