31 C 243/2021-66 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 286,85 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 13. 10. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému finanční službu spočívající v možnosti žalovaného disponovat finančními prostředky ve výši 50 400 Kč, které žalovaný ke dni 13. 10. 2020 zcela vyčerpal a které se žalovaný zavázal uhradit ve sjednaných splátkách, což řádně a včas neučinil. Dle doplňujícího vyjádření žalobkyně předmětný úvěr byl co do částky 7 048 Kč čerpán dne 12. 10. 2020 nákupem zboží nebo služeb na prodejním místě a co do částky 42 902 Kč byl čerpán převodem na účet klienta nebo poštovní poukázkou na jeho adresu 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K nařízenému ústnímu jednání se dostavil jen zástupce žalobkyně, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Smlouvou o úvěru [číslo] (nikoliv v žalobě uvedené [číslo]) ze dne 13. 10. 2020 (včetně obchodních podmínek a sazebníku), uzavřené na podkladě rámcové smlouvy ze dne 13. 10. 2020 [číslo] se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec na částku 50 000 Kč s prvním čerpáním ve výši 7 048 Kč a s přímou platbou 500 Kč hrazenou v den dodání zboží. Z interního výpisu z úvěrového účtu předchůdkyně žalobkyně není zřejmé, zda, případně kdy a jak byly žalovanému, případně přímo prodejci zboží (kterému ?), finanční prostředky poskytnuty. Žalobkyní předložené listiny s interními výpisy a přehledy jsou zmatečné a nelze z nich dovodit tvrzení žalobkyně, a to bez ohledu na to, že se jedná o interní, předchůdkyní žalobkyně vytvořené listiny, které z důkazního hlediska nemají charakter standardního výpisu z účtu, který uvedené transakce prokazoval. Dopisem ze dne 31. 3. 2021 předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Smlouvou o postoupení pohledávek včetně předávacího protokolu a potvrzení o přijetí úplaty byla s účinností ke dni [datum] postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, což dále potvrzuje i seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení. Žalobkyně resp. její právní zástupce byl při jednání opakovaně poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., k doplnění důkazů ohledně prokázání tvrzení o čerpání úvěru, ke kterému byl soud požádán o poskytnutí lhůty k doplnění důkazů, což soud odmítl s tím, že totožné poučení a lhůtu již poskytl u prvního jednání a k řádnému doplnění nedošlo, a proto s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení další žádosti žalobkyně nevyhověl. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),, byť jiného čísla (viz výše), nicméně neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně tvrzené finanční prostředky žalovanému eventuálně prodejci, u kterého by mohl nakupovat zboží, skutečně poskytla, eventuálně kdy, jak, komu konkrétně a v jakém rozsahu. Kromě toho žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Jelikož žalobkyně ani neprokázala poskytnutí prostředků žalovanému, nemá tak soud za prokázané, že by žalobkyně měla právní titul na zaplacení (byť jen části) žalované částky (např. z titulu bezdůvodného obohacení), a proto žalobu ve výroku I. zcela zamítnul. 8. Přestože byl žalovaný ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.