31 C 49/2022-51 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalované zaplacení částky 11 836 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne 12. 2. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím 60 týdenních splátek po 304 Kč spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč a poplatky v celkové výši 6 000 Kč. Žalovaná dosud splatila na tento dluh celkem částku 6 404 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání dne 3. 8. 2022 (žalobkyně se omluvila) se bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal v její nepřítomnosti. 3. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 12. 6. 2018, [číslo] poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 10 000 Kč. V kartě zákazníka ze dne 12. 6. 2018 je uveden měsíční příjem žalované na mateřské dovolené ze státní sociální podpory ve výši 11 400 Kč, výdaje ve výši celkem 9 500 Kč (3 500 Kč na bydlení, osobní výdaje 6 000 Kč) a žádné další zápůjčky nebo úvěry. Příjmy ze sociálních dávek byly doloženy ústřižky složenek. Podle přehledu splátek uhradila žalovaná celkem 6 404 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dle seznamu postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 13. 5. 2021 (odeslaným dle podacího lístku dne 14. 5. 2021) byla právním zástupcem žalobkyně zaslána žalované předžalobní výzva. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě uzavřené úvěrové smlouvy částku 10 000 Kč. Žalovaná splatila žalobkyni (resp. její předchůdkyni) částku 6 404 Kč. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala zejm. výdaje žalované a její závazky (např. splátky pojistek, úvěru a platby za energie). Žalobkyně sice doložila část dokumentů, ze kterých její předchůdkyně ověřovala příjmy a výdaje žalované, nicméně je nedoložila všechny (např. bankovní výpisy, lustrace v bankovních a nebankovních registrech), ačkoli by je mohla a měla mít k dispozici a nic by nemělo bránit v jejich doložení. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Pokud tedy žalobkyně těmito dokumenty skutečně disponovala, ale soudu je nepředložila, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalované splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvně zavázána ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalované byla v hotovosti vyplacena částka 10 000 Kč, ze které žalovaná vrátila pouze 6 404 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 3 596 Kč vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovanou řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalované doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 7. 7. 2022, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 8. 7. 2022, se žalovaná dostala do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 3 596 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 10. Přestože měla žalovaná (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná žádné náklady řízení neuplatnila a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké vznikly.