24 C 192/2023-38 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 4. 5. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 6. 10. 2022 pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla převodem na účet částku 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek, a to do 8. 11. 2022. Žalovaný však dosud uhradil jen 1 777 Kč. Žalovaná částka se pak skládá z jistiny ve výši 8 000 Kč. úroku ve výši 743 Kč, poplatku za poskytnutí ve výši 1984 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 7 036 Kč (poplatek za splátkový kalendář 1 500 Kč, náklady na odeslání upomínek 823 Kč, náklady upomínání 2 306 Kč, úrok z prodlení 174 Kč a smluvní pokuta 456 Kč). 2. Žalovaný k věci uvedl, že si se žalobkyní prostřednictvím internetu úvěr skutečně sjednal a peněžní prostředky obdržel, avšak nebyl to úvěr první. Činil tak opakovaně a dostal se do situace, kdy již nebyl schopen své závazky splácet. 3. Ohledně uplatněného nároku na úrok, kapitalizovaný úrok z prodlení, poplatek za splátkový kalendář, odeslání upomínek a smluvní pokutu soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na [webová adresa]). Soud proto z provedených důkazů k těmto nárokům nečinil žádná skutková zjištění, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost navrženými důkazy prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 155/2012). Žalobkyně se omezila na konstatování výše jednotlivých nároků, (úrok, úrok z prodlení a poplatek za uzavření splátkového kalendáře), avšak neuvedla, kde měly být tyto nároky mezi účastníky sjednány a u úroku a úroku z prodlení neuvedla z jakých částek a za jaká období jsou spočítány. U dalších z vyjmenovaných nároků (odeslání upomínek a smluvní pokuta) sice uvedla, konkrétní smluvní ujednání, nicméně neuvedla, za které konkrétní upomínky je poplatek požadován a v jaké výši (u různých upomínek byla sjednána různá výše poplatku) a u smluvní pokuty pak nespecifikovala, za jaké období a z jaké částky byla tato vypočtena. 4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že je datována 6. 10. 2022 a obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému převodem na účet 8 000 Kč a žalovaný do 30 dnů tuto částku vrátí a zaplatí úrok ve výši 39 % ročně a poplatek ve výši 1 984 Kč. Tato listina však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného, nicméně ten učinil nesporným, že tuto smlouvu se žalobkyní uzavřel. 5. Z listiny nazvané dohoda o narovnání soud zjistil, že tuto uzavřeli žalobkyně a žalovaný s tím, že žalovaný připojil svůj podpis 5. 1. 2023 a žalobkyně 9. 1. 2023. Účastníci zde shrnuli, že žalobkyně má vůči žalovanému z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru zde uvedené nároky (shodně jako v žalobě) a žalovaný je bude splácet v deseti splátkách po 1 777 Kč počínaje 15. 2. 2023. 6. Z dopisu ze dne 12. 12. 2022 soud zjistil, že jím žalobkyně (po hlavičkou [právnická osoba]) vyzývala žalovaného k zaplacení 20 900 Kč do 19. 12. 2022, jinak podá žalobu. Z přiloženého podacího lístku se pak podává, že společnost [právnická osoba] žalovanému dne 12. 12. 2022 odesílala zásilku na jinou adresu než v uvedeném dopisu. 7. Dále ohledně nákladů na upomínání soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je třeba uvést, že žalobkyně sice před jednáním soudu doplnila, počet a data jednotlivých SMS a e-mailů, avšak neoznačila žádné důkazy k prokázání svého tvrzení, že tyto SMS a e-maily žalovanému skutečně odeslala. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci spolu dne 6. 10. 2022 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 8 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 39 % ročně a poplatek ve výši 1 984 Kč, to vše do 30 dnů. Dále spolu účastníci dne 9. 1. 2023 uzavřeli dohodu (nazvanou dohoda o narovnání), kde se dohodli, že veškeré nároky z uvedené smlouvy žalovaný zaplatí ve splátkách po 1 777 Kč měsíčně počínaje 15. 2. 2023. Žalovaný dosud zaplatil jen 1 777 Kč. 9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Ze shora citovaného § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr sn