31 C 228/2022-70 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 28 992,49 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela na podkladě předchozí úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 9. 10. 2020 s žalovanou dne 29. 4. 2021 smlouvu o úvěru stejného čísla, na základě které byly žalované na její účet, ze kterého odesílala verifikační platbu, poskytnuty finanční prostředky ve výši 24 972 Kč, které se žalovaná zavázala splatit ve sjednaných splátkách, což však řádně a včas neučinila. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost z údajů uvedených žalovaným, nicméně žádnými podklady nedisponuje. Žalobkyně vzala podáním ze dne 16. 12. 2022 žalobu zpět co do částky 4 020,49 Kč (na smluvní pokutě) s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 706 Kč. Soud proto v tomto rozsahu řízení dle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 16. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že se nikdo z řádně předvolaných účastníků k nařízenému jednání nedostavil (žalobkyně se omluvila), projednal soud věc v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů, ze kterých zjistil následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 29. 4. 2021 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout na účet žalované úvěr v celkové výši 24 972 Kč, který byl splatný za 30 dnů od poskytnutí. Pro identifikaci žalované a jejího účtu měla sloužit verifikační platba ve výši 0,01 Kč, kterou dle žalobkyní předloženého výpisu z účtu odeslala dne 10. 9. 2020 k předchozí úvěrové smlouvě stejného čísla ze dne 9. 10. 2020. Z dalších výpisů z účtu vyplývají platby na účet žalované od září 2020 do února 2021, nicméně z žádného výpisu nevyplývá odeslání jakékoliv částky (natož konkrétní částky 24 972 Kč) po uzavření úvěrové smlouvy ze dne 29. 4. 2021. Ze zákaznické karty, kromě některých osobních údajů žalovaného, nevyplývají pro posuzovanou věc žádné relevantní skutečnosti. Dle dohody o postoupení pohledávek a podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena z právní předchůdkyně na žalobkyni. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila žádný konkrétní důkaz. Soud proto na základě výše uvedených skutkových zjištění, které postačují pro rozhodnutí, neučinil z dalších provedených důkazů žádná další relevantní zjištění. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně došlo k uzavření úvěrové smlouvy ze dne 29. 4. 2021, nicméně před jejím uzavření nebyla zkoumána úvěruschopnost žalované a ani nebylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků na účet na žalované podle této smlouvy. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, ostatně sama uvedla, že žádnými podklady ohledně posuzování úvěruschopnosti nedisponuje. Tím, že předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování struktury výdajů a na ověřování příjmu žalovaného, neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 9 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, která je nejen podle cit. zákona, ale i v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, neplatností absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná. Kromě toho žalobkyně také neprokázala, že by žalované byla poskytnuta na její účet tvrzená částka 24 972 Kč, neboť všechny doložené platby se vztahují k období, které uzavření posuzované smlouvy předcházelo. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně neprokázala žádný právní titul pro přiznání žalované částky, a proto soud žalobu ve výroku II. v zbývajícím rozsahu (po částečném zastavení) zcela zamítl. 9. Přestože byla žalovaná ve věci úspěšná a měla by dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnila a dle obsahu spisu jí ani žádné náklady nevznikly, soud proto soud ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.