31 C 244/2022-91 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 54 029,33 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným na základě jeho žádosti dne 23. 8. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, a to i poskytnutím finančních prostředků na účet zprostředkovatele za účelem úhrady prodejní ceny zboží nebo služeb. Žalovaný vyčerpal úvěr co do částky 36 687 Kč tak, že tato částka byla dne 23. 8. 2021 čerpána na účet zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] Další čerpání úvěru ve výši 13 000 Kč proběhlo převodem na účet žalovaného dne 25. 8. 2021. Žalovaný se zavázal úvěr sjednaným způsobem splatit, což však neučinil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K nařízenému ústnímu jednání se dostavil jen zástupce žalobkyně, a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Dle žádosti o úvěr [číslo] byla po schválení žádosti dopisem ze dne 24. 8. 2021 předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru a otevřen úvěrový účet [číslo] Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebníku. Předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec na částku 50 000 Kč. Dle specifických podmínek k čerpání úvěru ze dne 23. 8. 2021 měla být částka 36 687 Kč čerpána z úvěru na účet zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] na úhradu blíže neurčeného zboží či služeb, k čemuž žalobkyně doložila i blíže neoznačenou tabulku s interním přehledem transakcí, kde je mimo jiné uveden i žalovaný s číslem úvěrového účtu, nicméně z této tabulky nevyplývá, kdo, jak a z jakého důvodu a za co přesně, poslal komu na účet, jakou částku. Obdobně nelze zjistit z další tabulky s transakcí ze dne 25. 8. 2021, kdo a komu případně zaslala částku 13 000 Kč. Žalobkyní předložené listiny z hlediska svého (kusého) obsahu nejsou důkazy o provedení bankovního převodu finančních prostředků mezi bankovními účty. Jde jen o interní, předchůdkyní žalobkyně vytvořené listiny, které z důkazního hlediska nemají charakter standardního výpisu z bankovního účtu, když postrádá jeho obligatorní náležitosti - povinné informace o platebních transakcích ve smyslu § 146 a § 147 zák. č. 370/2017 Sb. o platebním styku. Žalobkyně resp. její právní zástupce byl při jednání poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., k doplnění důkazů ohledně prokázání tvrzení o čerpání úvěru, ke kterému byl soud požádán o poskytnutí lhůty k doplnění důkazů, což soud odmítl s tím, že k totožným skutečnostem včetně důkazů již vyzýval žalobkyni k doplnění s dostatečným předstihem před jednáním, aniž by k řádnému doplnění došlo, a proto s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení další žádosti žalobkyně o poskytnutí lhůty a tím i o odročení jednání nevyhověl. Dopisem ze dne 24. 2. 2022 předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně předávacího protokolu a potvrzení o přijetí úplaty byla postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, což dále potvrzuje i seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení. Při zkoumání úvěruschopnosti postupovala předchůdkyně žalobkyně podle vlastního modelu a vycházela přitom z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti, nicméně není z ničeho zřejmé, zda a jak údaje ověřovala a jak tato ověřená zjištění promítla do procesu hodnocení žalovaného, tedy jakým konkrétním způsobem a na základě dospěla k tomu, že je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet. S ohledem na výše popsaná skutková zjištění neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná relevantní zjištění. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně tvrzené finanční prostředky přímo žalovanému eventuálně prodejci, u kterého by mohl nakupovat zboží či služby, skutečně poskytla, eventuálně kdy, jak, komu konkrétně a v jakém rozsahu, neboť z žádného důkazů nevyplývá, že by žalovaný nějaké zboží či služby kupoval, případně jaké a za jakou cenu. Kromě toho žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při ověřování závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Předchůdkyně žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak nebyl povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně dále neunesla důkazní břemeno k tvrzení o poskytnutí jakékoliv částky žalovanému či plnění za něho třetí osobě, a proto nemá soud ani za prokázané, že by žalobkyně měla právní důvod pro zaplacení (byť jen části) žalované částky (např. z titulu bezdůvodného obohacení). Žalobkyně tak neprokázala existenci právního titulu pro přiznání žalované částky. Soud proto žalobu ve výroku I. v celém rozsahu zamítl. 7. Přestože byl žalovaný ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.