31 C 306/2022-53 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 540 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 15. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím 60 týdenních splátek po 769 Kč spolu s úrokem ve výši 5 000 Kč a poplatky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný dosud splatil na tento dluh částku 2 375 Kč. 2. Žalovaný v rámci jednání dne 20. 2. 2023, ze kterého se žalobkyně omluvila, k věci uvedl, že předmětnou úvěrovou smlouvu skutečně uzavřel a i podle ní obdržel částku 25 000 Kč, na kterou dosud splatil 21 600 Kč. Před uzavřením smlouvy ukazoval zástupkyni FairCreditu výpisy z účtu a smlouvy na energie k bydlení. Potvrdil tehdejší příjem ve výši 23 000 Kč měsíčně, přičemž na výpisech z účtu bylo patrné, že s penězi vychází tak akorát, aniž by cokoliv ušetřil, ale nebylo považováno za důležité. V době uzavření úvěru již splácel další dva úvěry, a to u [anonymizována tři slova]) ve výši 135 000 Kč se splátkou 2 500 Kč měsíčně a u [anonymizováno] ve výši 20 000 Kč se splátkou cca 1 000 Kč měsíčně. Kromě toho v dané době platil i 1 500 Kč měsíčně na penzijní připojištění u [anonymizováno], které uzavřel přes [anonymizována dvě slova]. Žalovaný ponechal rozhodnutí na úvaze soudu s tím, že pokud mu bude uloženo něco platit, tak by chtěl požádat o povolení splátek ve výši 1 000 Kč měsíčně. 3. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 15. 7. 2019, [číslo] poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. V kartě zákazníka ze dne 15. 7. 2019 je uveden měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 23 385 Kč a výdaje v celkové výši 14 260 Kč (7 260 Kč na nájemní bydlení, osobní výdaje 4 500 Kč, splátky jiných úvěrů 2 500 Kč u [příjmení] [příjmení]) a žádné další zápůjčky, úvěry či jiné závazky. Příjem byl potvrzen žalovaným, pracovní smlouvou a výplatními páskami. K výdajům nebyly doloženy žádné důkazy, přičemž již v souladu s obsahem zákaznické karty měl žalovaný dokládat i bankovní výpisy, což žalovaný potvrdil při jednání soudu. Tyto výpisy však žalobkyně, pokud je má stále k dispozici od její předchůdkyně, bez zjevného důvodu nepředložila. Rovněž nebyly doloženy všechny závazky žalovaného (např. výpisy klientských informací BRKI a NRKI) až na jeden u [anonymizována dvě slova], který žalovaná potvrdil, nicméně uvedl další dva závazky navyšující výdaje o další 2 500 Kč. Podle přehledu splátek uhradil žalovaný celkem 21 600 Kč, což žalovaný také potvrdil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dle seznamu postoupených pohledávek a dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 14. 4. 2022 (odeslaným dle podacího lístku dne 19. 4. 2022) byla právním zástupcem žalobkyně zaslána žalovanému předžalobní výzva. S ohledem na skutková zjištění z již provedených důkazů, soud z ostatních důkazů neučinil žádná další relevantní zjištění. 4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené úvěrové smlouvy částku 25 000 Kč, ze které žalovaný splatil žalobkyni (resp. její předchůdkyni) částku 21 600 Kč. Kromě toho předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy nedostatečně zkoumala zejména výdaje a další závazky žalovaného. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. 7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala výdaje a ostatní závazky žalovaného. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně k tomu nic nedoložila, ačkoliv by měla mít k dispozici minimálně výpisy z účty žalovaného. Neunesla tak důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalovaného splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno neplatností, kterou lze v kontextu východisek nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, považovat za neplatnost absolutní. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a úroků. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 25 000 Kč, ze které žalovaný vrátil pouze 21 600 Kč, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 3 400 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 23. 1. 2023, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 24. 1. 2023, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 3 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl. 10. Soud žalovanému povolil uloženou povinnost splatit v pravidelných splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, kterou žalovaný navrhl a kterou lze s ohledem na celkovou výši přiznaného dluhu, považovat za zcela přiměřenou. Kromě toho byly žalovanému splátky povoleny pod ztrátou jejich výhody v případě, že by neuhradil byť jedinou splátku. 11. Přestože měl žalovaný převažující úspěch ve věci, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu dosud nějaké vznikly.