7 C 196/2023-71 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 4. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 15 488,65 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 17. 8. 2010 uzavřela společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného, následně si smluvní strany sjednaly poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu. Po zrušení poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit a převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet dne 3. 1. 2022 se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu. Tento nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu činil 13 688,65 Kč. Pohledávka za žalovaným z nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 8. 12. 2022. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 13 688,65 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč a kapitalizovaných úroku ve výši 762,93 Kč, včetně úroků z úvěru a úroků z prodlení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 5. 4. 2023, žalovaný však dlužnou částku neuhradil. 2. V podání došlém soudu dne 16. 8. 2023 žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela banka z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 4. 5. 2018, kdy žalovaný žádal banku o úvěrový rámec k běžnému účtu ve výši 5 000 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 17 881 Kč, kdy dále uvedl, že je od 24. 1. 2018 na dobu neurčitou zaměstnán jako dělník u společnosti [právnická osoba], celkový měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a bydlí u rodičů. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěrový rámec Flexikredit k běžnému účtu ve výši 10 000 Kč. 3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. 4. Právní zástupcce žaloblkyně při jednání soudu konaném dne 23. 8. 2023 na žalobě setrval, k výzvě soudu připustil, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem právní zástupce žalobkyně navrhl žalobě vyhovět. 5. Z důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti: Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 17. 8. 2010 vyplývá, že banka ([právnická osoba]) se zavázala vést pro žalovaného běžný účet. Z dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 4. 5. 2018 byl k běžnému účtu č. [bankovní účet] povolen limit 10 000 Kč ode dne 4. 5. 2018 (Flexikredit), přičemž součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] z 1. 11. 1999 a Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že jeho pohledávka z titulu smlouvy [číslo] byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Z podacího lístku ze dne 8. 12. 2022 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnost. Z předžalobní upomínky ze dne 4. 4. 2023, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalovanému, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru. Z Žádosti o povolení debetního zůstatku flexikredit ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání, pracuje jako dělník/řemeslník u společnosti [právnická osoba], kdy jeho čistý měsíční příjem činí 17 881 Kč domácnosti činí 60 000 Kč. Tuto listinu žalovaný podepsal. Z výpisu z úvěrového účtu vedeného na jméno žalovaného vyplývá, že dlužná jistina ke dni 21. 11. 2022 činila 16 251,58 Kč. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že čistý měsíční přijem žalovaného činil 17 881 Kč. Z platební historie vystavené společností [právnická osoba] dne 26. 6. 2023 vyplývá, že k čerpání úvěru došlo dne 3. 1. 2022, a to v částce 13 688,65 Kč, za období od 3. 1. 2022 do 10. 5. 2022 nebylo uhrazeno ničeho. 6. Slabší strana v právním vztahu není legálně definována, proto zůstává na soudu zhodnotit okolnosti daného případu, zda v předmětném právním vztahu vystupuje slabší strana. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou bude vždy ten účastník, který má menší vyjednávací sílu a slabší schopnosti hájit své právem chráněné zájmy. Zpravidla půjde o vztahy mezi dodavatelem a spotřebitelem (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část § 1721 – 2054, komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014, 1335 s. 2222-2224, či nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně uzavírala se žalovaným smlouvu jakožto poskytovatel peněžní částky v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Předmětný právní vztah je proto třeba posuzovat jako spotřebitelský úvěru, žalovaného jako spotřebitele a tedy jako slabší stranu v daném právním vztahu. 7. Podle Ústavního soudu lze učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (srov. nález III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 8. Rovněž Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele, náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 9. Dále rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předsmluvní povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. 10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se soud proto zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnou mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědním posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. V Žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit je uveden příjem žalovaného 17 881 Kč, výdaje v žádosti uvedeny nejsou. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že zaměstnavatel žalovaného uvedl, že žalovaný má průměrný čistý příjem 17 881 Kč měsíčně. Soudu kromě žádosti a potvrzení o výši příjmu nebyly předloženy žádné doklady. Žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní skutečnosti ohledně poměrů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila a na základě jakých konkrétních skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit. 11. Od 1. 1. 2014 je účinný zákon č. 89/2012 Sb. Dle ust.