8 C 82/2023-49 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 10 673,17 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že poskytl žalovanému na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 16.6.2018 a Všeobecných obchodních podmínek revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni 26.8.2019 (datum posledního čerpání úvěru) žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 45 320,80 Kč. Pro jednotlivá čerpání poskytnutého úvěru byly dohodnuty specifické podmínky jejich splácení: a) Čerpání úvěru (tzv. [anonymizována dvě slova]) souhrnně evidované na podúčtu [číslo]. Tuto část úvěru se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč s ročním úrokem ve výši 26,28 %. Jelikož žalovaný řádně neplnil sjednané platební podmínky, úvěr se stal dle uzavřené smlouvy splatným ke dni 31.8.2022 poté, co žalobce od předmětné smlouvy odstoupil. K tomuto datu činila dlužná jistina 9 949,55 Kč, dlužné úroky 672,40 Kč a smluvní pokuta za prodlení se splátkami pak 51,22 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. 3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu na žalobě setrval, k výzvě soud připustil, že žalobce jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje a doplnil, že žalobce vycházel z příjmů žalovaného uvedených v úvěrové smlouvě. Žalovaná nepochybně úvěruschopný byl, když úvěr po dobu zhruba čtyř let splácel. 4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 27.6.2018 pod [číslo] vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěry ze strany žalobce ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem, jak je shora uvedeno. Ve smlouvě je vyplněno, že žalovaný má příjem 18 500 Kč ze zaměstnání, je svobodný, žije v družstevním bytu, přičemž náklady na bydlení činí 6 000 Kč, jiné pravidelné výdaje (výživné, telefon, internet, pojištění apod.) nemá, stejně tak finanční závazky. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení (splátky), náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Ke smlouvě žalobce dále doložil produktové podmínky, VOP a sazebník, které byly sjednány jako jejich součást. 5. Dále žalobce doložil upomínku ze dne 20.6.2022 adresovanou žalovaného s výstrahou odstoupení od předmětné úvěrové smlouvy. V dopise ze dne 25.7.2022 žalobce odstoupil od předmětné smlouvy. Dále žalobce doložil předžalobní výzvu adresovanou žalovanému 6. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] za období od 27.6.2018 do 15.7.2022 vyplynulo, že žalovaný čerpal celkem 40 598,80 Kč, v dané souvislosti žalobci uhradil celkem 59 153 Kč. 7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejichž základě žalovaný obdržel celkem 40 598,80 Kč, žalovaný na základě této smlouvy uhradil celkem 59 153 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když si interně posoudil poměry žalovaného na základě údajů, které žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě. 8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel shora uvedené finance. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. 11. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce v době uzavření smlouvy zjevně nedisponoval žádnými podklady osvědčujícími údaje sdělené žalovaným, přičemž jen z těchto jednostranných, a nadto kusých, údajů žalobce při zkoumání úvěruschopnosti vycházel. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě nedošlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). 12. Rozpor se shora uvedenými požadavky judikatury tedy lze shledat již v tom, že žalobce údaje sdělené žalovaným nijak neověřil, výdaje žalovaného nebyly ani deklarovány kromě ne zcela pravděpodobného údaje, že žalovaný žádné výdaje nad rámec bydlení nemá. Možnosti poskytovatelů úvěrů v otázce zkoumání poměrů spotřebitelů jistě nejsou bezbřehé a v zájmu efektivního obchodování je pro poskytovatele jistě nežádoucí, aby klienta zatížil příliš velkým množstvím„ důkazního materiálu“, který bude povinen před uzavřením smlouvy doložit. Nelze však prizmatem shora uvedeného připustit, aby poskytovatelé úvěrů na zkoumání podkladů rezignovali zcela. Není jistě nikterak problematické, aby klient, navíc v daném případě