28 C 228/2019-221 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 14. 8. 2019 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 380 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1. 2013 do zaplacení s tvrzením, že žalobce dne 15. 6. 2012 žalovanému půjčil hotovostní finanční prostředky ve výši 380 000 Kč, které se žalovaný zavázal žalobci vrátit do 31. 12. 2012. Ač žalovaný dluh utvrdil uznáním dluhu ze dne 15. 6. 2012, svou povinnost k žalobci nesplnil.2. Okresní soud v Chomutově svým rozsudkem č.j. 28 C 228/2019-74 ze dne 11. 1. 2022 uložil výrokem I. žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 380 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 380 000 Kč od 14. 8. 2016 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 380 000 Kč od 1. 1. 2013 do 13. 8. 2016 a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.3. Proti výše označenému rozsudku Okresního soudu v Chomutově podal žalovaný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 10 Co 239/2022-145 ze dne 5. 4. 2023 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právní kvalifikací, když uvedl, že předmětem sporu bylo posouzení, zda žalobce disponuje relevantním uznáním sporného dluhu žalovaným, a pokud ano, zda žalovaný prokázal, že naopak v době uznání tento dluh neexistoval či později zanikl.4. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který s poukazem na ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v projednávané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že žalobcem předložené uznání dluhu žalovaným splňuje zákonné náležitosti podle § 558 obč. zák. a je platné, určité i srozumitelné. Ztotožnil se i se závěrem, že není-li jistina žalované pohledávky promlčena, není promlčen ani zákonný úrok z prodlení v části, která byla žalobcem uplatněna včas, tj. za tři roky před zahájením řízení. Odvolací soud uzavřel, že disponuje-li žalobce jako věřitel platným uznáním dluhu ze strany žalovaného jako dlužníka, dochází tím k naplnění zajišťovací funkce tohoto jednostranného úkonu dlužníka spočívající v založení právní domněnky, že dluh v době uznání existoval. K existenci uznaného dluhu může být vedeno dokazování (a tak tomu bylo i v předmětném sporu), předloží-li však věřitel platné uznávací prohlášení dlužníka (jak tomu bylo v posuzované věci), nemusí již dále ve sporném řízení prokazovat ani existenci, ani právní důvod či trvání závazku; důkazní břemeno tíží výlučně dlužníka. Uznání dluhu a s ním spojený přechod důkazního břemene není jen důkazním prostředkem k prokázání nároku věřitele. Z uznání dluhu přímo vyplývá právní domněnka, že tento dluh ke dni uznání existuje. Je pouze na žalovaném, aby prokázal, že dluh vůbec nevznikl anebo po uznání zanikl.5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť soudy podle jeho názoru nesprávně posoudily promlčení úroku z prodlení a uznání dluhu. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu, či přímo soudu prvého stupně k dalšímu řízení.6. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve posoudil, že dovolání je včasné, podáno osobou k tomu oprávněnou a je přípustné dle § 237 o.s.ř., a má všechny zákonem požadované náležitosti, a uzavřel, že dovolatelem předestřená otázka týkající se určitosti projevu uznání dluhu, jeho platnosti a jeho důsledků přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při posouzení náležitostí a účinků uznání dluhu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu však zakládá otázka, zda se právo na zaplacení úroků z prodlení, které dospěly po uznání dluhu, promlčuje jako celek, neboť soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále osvětlil, jakými závěry byl při svém rozhodnutí veden.7. Podle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.8. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobnostních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.9. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.10. Podle § 110 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“) bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.11. Podle § 110 odst. 3 obč. zák. se úroky a opětující se plnění promlčují ve třech letech. Jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.12. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají) bylo uznání dluhu sepsáno dne 15. 6. 2012, žalovaný je opatřil úředně ověřeným podpisem dne 27. 6. 2012. Žalovaný se v něm zavázal dlužnou částku zaplatit do 31. 12. 2012, přičemž tak dosud neučinil. Žalobce svůj nárok uplatnil žalobou u soudu dne 14. 8. 2019.13. Podle Nejvyššího soudu spočívá rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), neboť v projednávané věci podle skutkových zjištění soudů bylo uznání dluhu sepsáno dne 15. 6. 2012, žalovaný je opatřil úředně ověřeným podpisem dne 27. 6. 2012. Žalovaný se v něm zavázal dlužnou částku zaplatit do 31. 12. 2012, přičemž tak dosud neučinil. Žalobce svůj nárok uplatnil žalobou u soudu dne 14. 8. 2019. Úprava uvedená v § 110 odst. 3 obč. zák. stanoví promlčecí dobu jen ve vztahu k úrokům z prodlení splatným po právní moci rozhodnutí, resp. po uznání. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení splatné do právní moci rozhodnutí, resp. do uznání, jímž úroky z prodlení byly přiznány (utvrzeny), a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala až po právní moci rozhodnutí, resp. po uznání. Zatímco první se promlčují podle § 110 odst. 1 obč. zák. v desetileté promlčecí době, pro druhé platí tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 3 obč. zák. běžící od právní moci rozhodnutí, resp. od uznání. Nejvyšší soud odkázal na svá četná rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, či usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, a ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010 a uzavřel, že uvedené také odpovídá účelu promlčení, kterým je jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02).14. Vysvětil dále, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, podle kterého úroky z prodlení sice „přirůstají“ za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nicméně nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu. Tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“, což platí i pro úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po uznání dluhu (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, či jeho rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, či usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2