31 C 421/2023 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 37 226,83 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 29. 10. 2021 na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 35 525 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky a poplatky prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 714 Kč, což žalovaný neučinil, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 1. 1. 2023. Dle žalobkyně uhradil žalovaný za dobu trvání úvěru částku 9 539,84 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na 13. 5. 2024, ke kterému se účastníci nedostavili (žalobkyně a její zástupkyně se omluvily), a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jejich nepřítomnosti.4. Podle smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2021 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 35 525 Kč, který se žalovaný zavázal po vyčerpání vrátit prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 714 Kč. Úvěr byl uzavřen v elektronické podobě v internetovém bankovnictví žalovaného. V rámci posouzení úvěruschopnosti použila žalobkyně ekonomický model a dále vycházela i z výpisů z běžného účtu žalovaného, přičemž zjistila, že měl žalovaný příjem ve výši 21 550 Kč. Výdaje žalovaného stanovila dle ekonomického modelu na částku 15 275 Kč. Lustrací z CCB žalobkyně zjistila, že žalovaný splácí dalších 5 úvěrů s celkovou výši splátek 3 879 Kč měsíčně. Z výpisu z běžného účtu žalovaného vyplývá, že v dubnu 2021 měl na účtu disponibilní zůstatek -3,60 Kč, v květnu 2021 895,82 Kč, v červnu 2021 1,46 Kč, v červenci 2021 0 Kč a v srpnu 2021 1 350,12 Kč. Výdaje žalovaného jinak zkoumány ani doloženy nebyly. Součástí úvěrové smlouvy byly i obchodní podmínky a ceník, z nichž však soud neučinil žádné skutková zjištění podstatná pro jeho rozhodnutí. Čerpání úvěru na účet žalovaného je doloženo výpisem z úvěrového účtu. Žalobkyně z důvodu řádného neplacení splátek zesplatnila celý dluh dni 1. 1. 2023, což žalovanému oznámila dopisem z téhož dne. Žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k plnění upomínkami a naposledy předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2023. Žalovaný dosud splatil dle žalobkyně částku 9 539,84 Kč.5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně dne 29. 10. 2021 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, podle které žalovanému poskytla částku 35 525 Kč. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy komplexně nezkoumala příjmy, výdaje a závazky žalovaného. Žalovaný uhradil na svůj dluh žalobkyni celkovou částku 9 539,84 Kč.6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 35 525 Kč, nicméně tato smlouva však byla od počátku absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Toto zjištění vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně vycházela z automatického ekonomického modelu pro určení výdajů žalovaného, přestože měla k dispozici výpisu z účtu žalovaného, kde se v době před uzavřením úvěru disponibilní zůstatky pohybovaly kolem 0 či těsně nad, nehledě na opakující se transakce od sázkových kanceláří, takže dle všeho žalobkyně neudělala odpovídající logická zjištění o nízké solventnosti žalovaného, zejména za situace, kdy jiné podklady ani nevyžadovala, přitom všechny doklady k úvěruschopnosti je poskytovatel úvěru povinen uchovávat po dobu 5 let. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu dále nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků a sjednaných sankčních plateb. Tím, že žalovaný od žalobkyně obdržel celkově částku 35 525 Kč, vzniklo mu v této výši bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu), které byl podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Jelikož žalovaný dosud na svůj dluh žalobkyni uhradil částku 9 539,84 Kč, zbývá mu tedy vydat bezdůvodné obohacení ve výši 25 985,16 Kč. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 18. 4. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 19. 4. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 25 985,16 Kč s příslušenstvím vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu ve výroku II. zamítl.11. Jelikož lze považovat (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) úspěch obou účastníků ve věci za srovnatelný, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z nich ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.