31 C 431/2023 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 34 997,73 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 22. 9. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému částku 22 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím 42 měsíčních splátek po 1 518 Kč spolu se sjednaným úrokem. Žalovaný dosud nic neuhradil, a proto byl úvěr zesplatněn ke dni 27. 12. 2022.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 5. 6. 2024 se bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.3. Smlouvou úvěru č. , hodnota, včetně dodatku č. 1 ze dne 22. 9. 2022 a navazujícím oznámením o schválení úvěru ze dne 23. 9. 2022 se předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout žalovanému částku 22 000 Kč s úrokovou sazbou 76,65 % ročně, což dle dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně učinila dne 22. 9. 2022. Žalovaný se zavázal úvěr splatit prostřednictvím 42 měsíčních splátek po 1 518 Kč, jak dále vyplývá i ze splátkového kalendáře. Pro případ prodlení se splátkou delším než 30 dnů bylo sjednáno právo žalobkyně účtovat žalované smluvní pokutu 499 Kč a náhradu nákladů spojených s upomínáním 200 Kč (odst. 6.1. a 6.2.) a dále že v případě prodlení s jakoukoli splátkou delším než 65 dnů dochází k automatickému zesplatnění úvěru, po kterém je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně ze zesplatněné jistiny (odst. 6.3. a 6.5.). Žalovaný z poskytnutých prostředků dosud nic nesplatil. Z hodnocení klienta ze dne 22. 9. 2022 vyplývá, že žalovaný uvedl pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 25 530 Kč, osobní výdaje (životní minimum) 4 620 Kč a výdaje na vlastní bydlení ve výši 3 677 Kč, přičemž žalovaný neměl žádné další závazky a výdaje, takže jeho celkové výdaje byly vyčísleny na částku 8 297 Kč měsíčně. Příjmy žalovaného byly doloženy výpisy o příchozích platbách. Standardní výpisy z účtu žalovaného, ze kterých by byly patrné i jeho výdaje a celkové zůstatky na účtu doloženy nebyly. Dle výpisu z registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací vyplývá, že u žalovaného bylo zjištěno vyšší riziko nesplácení úvěru. Dopisem ze dne 26. 12. 2022 předchůdkyně žalobkyně úvěr pro jeho nesplácení zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně ke dni , datum, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 9. 2023. Dopisem ze dne 3. 11. 2023 (odeslaného dne 6. 11. 2023) žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 22. 9. 2022 s žalovaným úvěrovou smlouvu, dle které byla žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč, ze které žalovaný dosud nic nesplatil. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti podrobněji nezkoumala výdaje žalovaného ani jeho další závazky.5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle odst. 4 téhož ustanovení, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.7. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících o. z., na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 22 000 Kč, nicméně tato smlouva byla od počátku absolutně neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, protože nedostatečným způsobem zkoumala zejména výdaje žalovaného a jeho další případné závazky, když jí nic nebránilo vyžádat si kromě příchozích plateb na účet žalovaného i souhrnné výpisy z jeho účtu a zjistit tak jeho celkovou finanční situaci, což se zjevně z neznámého důvodu nestalo. Soud žalobkyni vyzýval k doložení, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného posuzována a je povinností žalobkyně dle § 78 ZSÚ veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalovaného úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně k tomu však nic nedoložila a neunesla tak důkazní břemeno ohledně tvrzené skutečnosti, že byla schopnost žalovaného splácet úvěr posouzena řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvně zavázán ani k dalším smluvním povinnostem, které žalobkyně svou žalobou dále uplatnila, a to zejména k úhradě veškerých poplatků, úroků a smluvních pokut. V řízení nicméně bylo prokázáno, že žalovanému byla vyplacena částka 22 000 Kč, ze které žalovaný dosud nic nevrátila, a proto vzal soud za prokázané, že ve výši 22 000 Kč vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení (plněním z neplatného právního důvodu), které je podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. povinen vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy byl žalovaný řádně vyzývána k vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného, což bylo dne 9. 5. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 10. 5. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. S odkazem na shora uvedené skutečnosti proto soud žalobě co do částky 22 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od počátku prokázaného prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů ve výroku II. rozsudku zamítl.10. Jelikož lze považovat (po kapitalizaci celého předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí) úspěch obou účastníků ve věci za srovnatelný, nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z nich ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.