18 C 295/2025-21 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 17. 3. 2025 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně poplatku v celkové výši 13 000 Kč (10 000 Kč + 3000 Kč) do 16.3.2025. Žalovaný však svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplatil řádně a včas. Dluh nebyl uhrazen ani na základě výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Dle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila přímo v žalobě, žalovaný se nevyjádřil, zda souhlasí s postupem dle shora uvedeného zákonného ustanovení, a proto soud dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal jeho souhlas.4. Soud s ohledem na shora uvedené rozhodl podle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání.5. Žalobkyně dne , datum, uzavřela s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla na účet žalovaného č. , č. účtu, úvěr ve výši 10 000 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne 16.3.2025. Žalovaný úvěr a poplatek neuhradil ve stanovené době. K osobě žalovaného na výzvu soudu žalobkyně netvrdila a neprokázala, zda a jak zkoumala úvěryschopnost žalovaného. Nepředložila žádné příjmy a výdaje žalovaného. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru dne , datum, poskytla žalovanému částku 10 000 Kč.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nebyly poměry žalovaného prověřeny, a to jak na straně příjmů žalovaného, tak na straně výdajů. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 5 000 Kč, tedy žalovanému na úkor žalobkyně nadále trvá bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 19. 1. 2026, následující den (20.1.2026) tak mohl žalovaný plnit, kdy nastala splatnost. Od následujícího dne, tj. od 22. 1. 2026, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od prokázané doby prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítnul.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 515,60 Kč, přičemž tato částka představuje 53,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,92 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,08 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.10. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.