18 C 50/2026-22 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 120 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne , datum, prostřednictvím internetové aplikace smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný měl podle tvrzení žalobkyně uhradit rovněž smluvní úrok ve výši 12 000 Kč, tj. 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc čerpání, a pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěr byl zesplatněn k 3. 3. 2024 a že žalovaný je od 4. 3. 2024 v prodlení. Uplatněná částka 57 120 Kč se skládá z částky 42 000 Kč, představující jistinu 30 000 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok 12 000 Kč, a dále z částky 15 120 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu.2. Žalobkyně uvedla, že pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 od společnosti , právnická osoba, ., která ji dříve nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 od společnosti , právnická osoba, . Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru důvodným, požadovala žalobkyně, aby byl nárok v rozsahu poskytnuté jistiny 30 000 Kč posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť tato částka byla převedena na bankovní účet žalovaného.3. Soud žalobkyni usnesením ze dne 17. 3. 2026 vyzval, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy zejména k tomu, z jakých konkrétních listin, podkladů a dokumentů právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, zda měla nezbytné, spolehlivé a dostatečné informace k řádnému posouzení jeho schopnosti úvěr splatit, a aby popsala průběh a výsledek tohoto posouzení. Soud dále žalovaného usnesením ze dne 15. 4. 2026 vyzval k vyjádření k žalobě a účastníky vyzval, aby se vyjádřili k rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Žaloba byla žalovanému doručena dne 23. 4. 2026. Věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.4. Soud provedl dokazování žalobou, žádostí o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, , listinami předloženými žalobkyní, usneseními soudu ze dne 17. 3. 2026 a 15. 4. 2026 a sdělením , právnická osoba, . ze dne 24. 3. 2026. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl mimo jiné své osobní a kontaktní údaje, rodinný stav, počet členů domácnosti, počet vyživovaných dětí, údaj o bydlení, zaměstnavatele, deklarovaný měsíční příjem , částka, a měsíční výdaje , částka, . Z odpovědi , právnická osoba, . soud zjistil, že účet č. , č. účtu, byl účtem žalovaného a že dne 2. 11. 2023 byla na tento účet připsána platba ve výši 30 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, z účtu společnosti , právnická osoba, .5. Soud vzal za prokázané, že žalovanému byla dne 2. 11. 2023 poukázána částka 30 000 Kč a že tato částka byla připsána na jeho bankovní účet. Tato skutečnost plyne nejen z tvrzení žalobkyně, ale především z odpovědi banky jako třetí osoby, která identifikovala majitele účtu i konkrétní příchozí platbu. Soud naproti tomu nevzal za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem požadovaným zákonem o spotřebitelském úvěru.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě zejména porovnáním příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, včetně údajů o jeho majetku, závazcích a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele není splněna pouhým převzetím údajů uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr. Účelem právní úpravy je, aby poskytovatel ještě před uzavřením smlouvy ověřil, zda spotřebitel bude schopen úvěr splácet, aniž by se dostal do zjevně nepřiměřené finanční zátěže. Poskytovatel proto musí disponovat takovými informacemi o příjmech, výdajích, závazcích a celkové ekonomické situaci spotřebitele, které jsou nejen formálně uvedeny, ale také dostatečně spolehlivé a přiměřeně ověřené. Tato povinnost je tím významnější, jde-li o úvěr s vysokou nákladovostí, krátkou či nejasnou dobou splatnosti nebo s ujednáními, která mohou při prodlení spotřebitele vést k rychlému nárůstu dluhu.9. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaný poskytl výpisy z bankovního účtu či výplatní listy a že byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak tato tvrzení zůstala v rozhodném rozsahu neprokázána. Ze spisu je patrná zejména žádost o úvěr obsahující údaje vyplněné žalovaným. Žalobkyně však přes výzvu soudu nedoložila konkrétní výpisy z účtu, výplatní listy, výstupy z registrů, záznam o vyhodnocení zjištěných údajů ani jiný přezkoumatelný podklad, z něhož by bylo možno zjistit, jaké informace měla právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně k dispozici, jak ověřila jejich správnost a jakým způsobem z nich dovodila, že žalovaný bude schopen splácet sjednané povinnosti. Samotný formulář žádosti, byť obsahuje údaj o příjmech a výdajích, nepostačuje k závěru o důkladném posouzení úvěruschopnosti ve smyslu zákona.10. Soud proto uzavřel, že nebylo prokázáno řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za této situace je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a soud k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Žalobkyni proto nelze přiznat plnění opírající se o ujednání neplatné smlouvy, zejména smluvní úrok ve výši 12 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 15 120 Kč ani zákonný úrok z prodlení odvozovaný od smluvní splatnosti a zesplatnění úvěru k 3. 3. 2024.11. Neplatnost smlouvy však nemění nic na tom, že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 30 000 Kč. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Jelikož žalovaný obdržel částku 30 000 Kč na svůj bankovní účet a právní důvod tohoto plnění v důsledku neplatnosti smlouvy neobstál, vznikla povinnost žalovaného vydat žalobkyni majetkový prospěch odpovídající poskytnuté jistině.12. Soud nepřehlédl, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný byl soudem vyzván, aby sdělil své celkové sociální a majetkové poměry. Žalovaný však žádná tvrzení ani důkazy o svých aktuálních poměrech soudu nepředložil. Soud proto neměl podklad pro stanovení delší doby k plnění a uložil povinnost k zaplacení jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.13. Pokud jde o příslušenství přiznané částky, soud vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení od 4. 3. 2024. Zesplatnění úvěru se vztahovalo ke smluvnímu nároku, který pro neplatnost smlouvy neobstál. Žalobkyně z hmotněprávního hlediska nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 23. 4. 2026, následující den 24. 4. 2026 tak mohl žalovaný plnit, kdy nastala splatnost. Od následujícího dne, tj. od 25. 4. 2026, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení.14. Podle § 1970 občanského zákoníku může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízen