23 C 71/2026-28 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou, doplněnou podáním ze dne 17.3.2026, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku ve výši 28 911 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ní uzavřela dne 13.5.2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, -429696, (dále jen,, Smlouva“), na jejímž základě jí byly poskytnuty v hotovosti peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 32 720 Kč zaplatit v týdenních splátkách po 1 212 Kč se splatností 7.7.2022. Před uzavřením Smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované na základě sdělení žalované a kontrolou v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku. Žalovaná zaplatila 43 809 Kč.2. Žalovaná se k žalobě ani ke svým majetkovým poměrům nevyjádřila.3. Dle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila v žalobě, žalovaná se nevyjádřila, zda souhlasí s postupem dle shora uvedeného zákonného ustanovení, a proto soud dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal její souhlas. Soud s ohledem na shora uvedené rozhodl podle předložených listinných důkazů bez nařízení jednání.4. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil tato skutková zjištění:Ze Smlouvy soud zjistil, že ji uzavřely žalobkyně a žalovaná dne 13.5.2021, na jejímž základě žalobkyně vyplatila žalované v hotovosti ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 32 720 Kč zaplatit v týdenních splátkách po 1 212 Kč.Z evidenční karty klienta ze dne 13.5.2021 soud zjistil, že žalovaná uvedla příjem ve výši 22 624 Kč a výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, nebankovní závazky ve výši 1 576 Kč a žalobkyně vycházela v rámci výdajů žalované ze životního minima ve výši 4 360 KčZ neúplných výpisů z účtu žalované za období od 1.7.2020 do 3.11.2020 a za období od 1.4.2021 do 10.5.2021 soud zjistil průměrný měsíční čistý výdělek žalované ze zaměstnání ve výši 20 265 Kč s tím, že ke dni 1.4.2021 činil starý zůstatek na účtu 71,75 Kč a ke dni 30.4.2021 nový zůstatek ve výši 156,47 Kč.Z předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 4.3.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 28 911 Kč.5. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázaný tento skutkový stav:Dne 13.5.2021 žalobkyně se žalovanou uzavřely Smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla v hotovosti při podpisu Smlouvy žalované úvěr ve výši ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 32 720 Kč zaplatit v týdenních splátkách po 1 212 Kč . Z neúplných výpisů z účtu žalované za období od 1.7.2020 do 3.11.2020 a za období od 1.4.2021 do 10.5.2021 byl ověřen průměrný měsíční čistý výdělek žalované ze zaměstnání ve výši 20 265 Kč, měsíční výdaje žalované však nebyly žalobkyní nijak ověřeny. Žalovaná celkem zaplatila 43 809 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 4.3.2025 žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu, žalovaná však nezaplatila ničeho..6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění , ( dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Dle § 2 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen „ZSU“),, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1 zák. ZSU, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst.2 ZSU, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Dle § 87 odst. 1 ZSU, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V projednávané věci soud dospěl po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni vystupovala jako spotřebitel, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Žalobkyně neprokázala žádným relevantním důkazem, že řádně prověřila schopnost žalované plánovaný úvěr splatit z pohledu jejích měsíčních výdajů, proto soud dospěl k závěru, Smlouva, jež měla být smlouvou o úvěru dle § 2395 o.z., § 2 odst.1 ZSU, je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZSU pro rozpor s § 86 odst. 1 ZSU.11. K tomuto svému závěru o neplatnosti Smlouvy soud uvádí, že ačkoliv dikce ust. § 87 odst. 1 ZSU navozuje dojem, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost poskytovatelem způsobuje toliko relativní neplatnost samotné úvěrové smlouvy, z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 a rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 C-679/18, OPR-Finance vs GK, jednoznačně vyplývá, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez návrhu.12. Žaluje-li tak žalobkyně na náhradu za to, co poskytla, ač nevznikla platná a účinná smlouva, soud bez dalšího posoudí, zda má žalobkyně právo na vrácení poskytnuté jistiny podle speciální úpravy bezdůvodného obohacení dle § 87 ZSU.13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč a žalovaná zaplatila 43 809 Kč, proto žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) ve výši poskytnuté a nezaplacené jistiny úvěru, které by byla povinna podle speciální úpravy bezdůvodného obohacení dle § 87 ZSU vydat. Soud tak žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.14. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná by měla s ohledem na plný úspěch ve věci nárok na zaplacení plné náhrady nákladů řízení v souladu s § 142 odst.1 o.s.ř., dle obsahu spisu jí však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.