19 C 343/2021-28 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným dne 8.5.2007 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které půjčil žalovanému částku 10 000 Kč, kterou si žalovaný převzal hotově ke dni podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem (kapitalizovaným úrokem) ve výši 6 400 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit částku 16 400 Kč, a to formou 40 pravidelných týdenních splátek po 410 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, byla pohledávka z původního věřitele postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], která pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 postoupila pohledávky na žalobkyni. 2. Stanovisko žalovaného se soudu nepodařilo získat. K výzvě soudu projevili účastníci vůli, aby soud ve věci rozhodnul dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bez jednání. Na základě listin předložených žalobcem dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům. 3. Z předložené smlouvy o půjčce ze dne 8.5.2007 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel dne 8.5.2007 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce, na základě níž poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 16 400 Kč (půjčka ve výši 10 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 6 400 Kč), a to formou 40 týdenních splátek á 410 Kč. Celá půjčka se stala splatnou v roce 2008. 4. Pokud žalovaný neprokázal v řízení opak, vychází soud ze skutečnosti tvrzené žalobkyní, a to sice, že z celkové částky ve výši 16 400 Kč uhradil dosud žalovaný věřiteli částku 9 200 Kč, neboť dle žalobkyně nadále dluží částku ve výši 7 200 Kč na jistině. 5. Ze smluv o postoupení pohledávek uvedených v žalobě má soud za prokázané, že žalobkyně se stala věřitelem pohledávek původního věřitele. 6. Z článku 5 smluvních podmínek plyne, že jakékoliv splátky zaplacené žalovaným se započtou nejprve na souhrnný poplatek a teprve po jeho úplném uhrazení budou započítány na vlastní půjčku. 7. Pokud tedy žalobkyně (popř. již původní věřitel) započetla zaplacenou částku ve výši 9 200 Kč na souhrnný poplatek, není tento postup nikterak v rozporu se smlouvou. 8. Soud však dospěl k závěru, že povaha souhrnného poplatku, jehož zaplacení bylo mezi stranami smlouvy o půjčce sjednáno, neumožňuje posoudit nárok žalobkyně jako zcela oprávněný. 9. V záhlaví smlouvy o půjčce ze dne 8.5.2007 je uvedeno, že smlouva je uzavírána ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen občanský zákoník) a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 10. Pro smlouvu o půjčce je přípustné sjednat vedle povinnosti vrátit půjčené prostředky rovněž povinnost zaplatit úroky (srov. § 658 občanského zákoníku). Právě za sjednaný úrok je pak nutné považovat platební povinnost označenou ve smlouvě jako souhrnný poplatek, neboť dle názoru soudu nemá tato platba jiný ospravedlnitelný důvod. 11. Pokud souhrnný poplatek (tj. úrok) dosahuje částky 6 400 Kč u závazku ve výši 10 000 Kč (jistina půjčky), který má být splacen v 40 týdenních splátkách, dosahuje roční úroková sazba výše přes 83 %. 12. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 21Cdo 1484/2004). 13. Ze zpráv obstaraných k této otázce od bank působících v danou dobu na trhu má soud za prokázané, že nejvyšší úroková sazba dosahovala 33,9 %. Ze statistických údajů evidovaných Českou národní bankou pak pro dané období byly průměrné úrokové sazby ještě citelně nižší (max. do 22 %). Pokud tedy původní věřitel sjednal s žalovaným úrok v sazbě více než dvojnásobně takto zjištěnou sazbu převyšující, dospěl soud k závěru o rozporu takto sjednaného úroku s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, z čehož dovozuje neplatnost ujednání o úroku (souhrnném poplatku) ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. 14. Vzhledem k tomu, že se mezi účastníky jednalo o smlouvu o půjčce, u níž (na rozdíl od smlouvy o úvěru) není sjednání úroku pojmovým znakem smlouvy, neaplikoval soud na danou situaci závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 32 Cdo 45/2013 o tom, že je-li ujednání o úrocích ve smlouvě (tj. ve smlouvě o úvěru) neplatné, má věřitel právo na obvyklé úroky. Takové úroky by dle shora citovaného rozhodnutí neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení). Za obvyklou by pak soud v tomto případě dovodil sazbu úroku nepřevyšující 20 % ročně (což představuje sazbu nedosahující ani trojnásobku úrokové sazby stanovené podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Protože však soud aplikaci toho pravidla na daný případ neshledal důvodnou, nebyl nucen takto stanovenou obvyklou sazbu úroku pro posouzení nároku žalobkyně využít. 15. Pokud tedy pro neplatnost neplynula pro žalovaného ze smlouvy o půjčce povinnost zaplatit souhrnný poplatek, ale pouze jistinu ve výši 10 000 Kč, zbývá žalovanému po zaplacení částky ve výši 9 200 Kč k úhradě již pouze částka ve výši 800 Kč, neboť započítávání úhrad na závazek, který soud shledal neplatným, není možné považovat za oprávněné. 16. Proto soud dovodil, že požadavku žalobkyně na zaplacení jistiny úvěru v částce 7 200 Kč lze vyhovět pouze v rozsahu částky 800 Kč. 17. Pokud jde o úrok z prodlení, požaduje jej žalobkyně v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku, a to ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když tyto předpisy je nutné použít vzhledem k tomu, že prodlení žalovaného nastalo již před 1. 1. 2014. Proto rovněž požadavek na úrok z prodlení z částky 800 Kč shledal soud oprávněným. 18. Pokud jde o zbývající část požadavku žalobkyně na zaplacení jistiny v částce 6 400 Kč včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky, tento soud jako nedůvodný zamítnul. 19. Lhůtu k plnění soud stanovil dle ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.. 20. Převážně procesně úspěšný byl žalovaný, kterému však za řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.