11 C 7/2022-19 — Okresní soud v Děčíně

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení celkem částky 43 723,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřena s žalovaným dne 16. 10. 2019 rámcovou smlouvu, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 12. 12. 2019 uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr 30 000 Kč, smlouvou o úvěru č. [anonymizováno]. Podle podmínek úvěrové smlouvy byl žalovaný zavázaný měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 591 Kč, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 1. 2020. Splátky od 14. 1. 2020 do 14. 1. 2021 byla splaceny. Počínaje splátkou ke dni 14. 2. 2021 nebyly splátky žalovaným uhrazeny. Dne 16. 11. 2019 uzavřel žalovaný s žalobkyní další dodatek k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 15 000 Kč. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila žalobkyně dne 20. 4. 2021 k zesplatnění úvěru. Žalovanému žalobkyně zaslala předžalobní výzvu ze dne 20. 4. 2021. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši sjednané stranami, a nebyla-li sazba sjednána, potom ve výši stanovené nařízením vlády. Tímto je nařízení č. 351/2013 Sb. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně své smluvní povinnosti dostála, když úvěr žalovanému poskytla, avšak žalovaný své smluvní povinnosti porušil tím, že kontokorentní úvěr řádně a včas nesplatil. Žalovaný tím, že nezaplatil žalobkyni dlužnou částku v dohodnutou dobu, se dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vedle práva na zaplacení dlužné částky z úvěru vzniklo též právo požadovat sjednaný úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud neshledal, že by se ustanovení smlouvy či podmínek pro používání kontokorentu příčilo dobrým mravům a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 750 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 750 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.