32 C 147/2021-35 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení vyživovací povinnosti po žalovaném. Uvedla, že žalovaný, její syn, byl svěřen do pěstounské péče a žalobkyni byla stanovena vyživovací povinnost 500 Kč měsíčně. Žalovaný je dle žalobkyně již schopen se samostatně živit, pracuje v Německu. Žalobkyně rovněž uvedla, že nemá na výživné dostatek prostředků, pobírá důchod 5 000 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3 300 Kč a na úhradu životních nákladů jí zbývá 2 000 Kč. Žalovaný se navíc se žalobkyní nestýká. 2. Žalovaný ve věci uvedl, že se stále připravuje na budoucí povolání, po ukončení základního vzdělání v roce 2018 nastoupil na Střední odbornou školu s oborem obráběč kovů, kterou ukončil výučným listem v roce 2021, v témže roce začal studovat nástavbu s oborem strojní mechanik, kterou studuje i v současnosti. Pobírá příspěvek 15 000 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje jsou 9 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nepožaduje po žalobkyni, aby mu hradila výživné. 3. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2015 č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že žalobkyni bylo ve věci o určení výživného k žalovanému uloženo výrokem I. hradit výživné 500 Kč měsíčně ve prospěch Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v [obec], vždy k 15 dni v měsíci předem, počínaje 1. 10. 2013, s odkazem na § 961 občanského zákoníku, jelikož z důvodu vyplácení příspěvku na úhradu potřeb dítěte přešlo právo na výživné na stát. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2016 č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení ve výroku I. jako věcně správný potvrzen. Z potvrzení o studiu vystaveného Střední průmyslovou školou stavební a Střední odbornou školou stavební a technické [obec] soud zjistil, že žalovaný je ve školním roce 2021 /2022 studentem této školy. Ze sdělení Úřadu práce ČR – kontaktního pracoviště [obec] ze dne 23. 2. 2022 bylo zjištěno, že úřad práce přestal žalovanému vyplácet příspěvek na úhradu potřeb dítěte (dávka pěstounské péče) k 31. 12 2021. 4. Dle § 910 odst. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále je „o.z.“), mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Dle § 911 lze výživné přiznat, pokud oprávněný není schopen se sám živit. Dle § 913 odst. 1 o.z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. 5. Dle § 961 odst. 1 o.z. svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte. Dle § 961 odst. 2 o.z. náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle jiného zákona, přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento příspěvek, náleží rozdíl dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a o hospodaření s výživným. 6. Po právní stránce se soud nejprve zabýval tím, zda žalobkyni svědčí právní zájem na určení zániku vyživovací povinnosti dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), neboť žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zrušení vyživovací povinnosti je svou povahou žalobou určovací (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3890/2015). Jelikož bylo žalobkyni již soudním rozhodnutím uloženo hradit výživné, má soud právní zájem žalobkyně na určení zániku vyživovací povinnosti za osvědčený, neboť jen rozsudkem o určení zániku vyživovací povinnosti by žalobkyně mohla zamezit výkonu rozhodnutí o výživném. 7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalovanému byl vyplácen příspěvek na úhradu potřeb dítěte (dávka pěstounské péče), a to do 31. 12. 2021. Do tohoto data tedy dle § 961 o.z. náleželo právo na výživné nikoli žalovanému, ale státu. Uložení povinnosti hradit výživné státu totiž není pouhým platebním místem, jak tomu bývá, když soud uloží hradit výživné k rukám zákonného zástupce nezletilého dítěte, ale jde o zákonnou cessi, kdy nárok na úhradu běžného výživného přímo ze zákona přechází na stát. Pokud z důvodu vyplácení příspěvku na úhradu potřeb dítěte přechází nárok na výživné z dítěte na stát, je soud přesvědčen, že při skončení výplaty tohoto příspěvku naopak přechází právo na jednotlivé splátky běžného výživného zpět na dítě. 8. Jelikož právo na výživné přešlo zpět na žalovaného dne 31. 12. 2021, není možné se v žalobou podanou proti žalovanému domáhat určení zániku vyživovací povinnosti s dřívějším datem, neboť k takovému určení by žalovaný nebyl pasivně legitimován, takového určení by se musela žalobkyně domáhat žalobou podanou proti státu, za který by před soudem vystupovala organizační složka, a to příslušná krajská pobočka Úřadu práce ČR. Protože žalovaný vyslovil, že nepožaduje, aby mu žalovaná výživné hradila, vyhověl soud žalobě a určil zánik vyživovací povinnosti, avšak až ode dne, kdy nárok na výživné přešel zpět na žalovaného, tedy ode dne 1. 1. 2022, neboť jak bylo výše uvedeno, není určení s dřívějším datem v řízení vedeném proti žalovanému možné. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 150 o. s. ř. a nepřiznal náhradu žádnému z účastníků, když soud přihlédl k tomu, že zánik vyživovací povinnosti nebyl v zásadě mezi účastníky sporný a dle názoru soudu by nebylo spravedlivé po žalovaném požadovat, aby hradil náklady žalobkyni za situace, kdy se k jeho rukám výživné nedostávalo z důvodu přechodu nároku na stát a po přechodu zpět na nároku na výživném po žalobkyni netrval.