32 C 189/2021 — Okresní soud v Děčíně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ poskytovatelka úvěru“) a žalovaným dne 30. 7. 2020. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi poskytovatelkou úvěru byla uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva, kterou žalobkyně předložila, není vlastnoručně podepsána žalovaným a ani není opatřena jeho zaručeným elektronickým podpisem. Na uvedené smlouvě se pouze nachází text, a sice, že žalovaný tuto smlouvu podepsal elektronicky v systému poskytovatelky úvěru. V závěru smlouvy je sice strojově uvedeno jméno žalovaného, kdy tento text lze považovat za prostý elektronický podpis, prostý elektronický podpis ale nesplňuje autentizační funkci podpisu, neboť z něj nelze bez důvodných pochybností dovodit identitu jednající osoby. Neuplatní se tedy domněnka pravosti a správnosti podepsané listiny dle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“) a je tedy na žalobkyni, aby pravost a správnost této listiny prokázala, tedy aby dle znění smlouvy prokázala, že smlouva byla skutečně žalovaným v elektronickém systému podepsána – žalobkyně však žádné důkazy v tomto směru neoznačila. Na základě shora uvedeného závěru se soud dále zabýval tím, zda by nebylo lze věc po právní stránce posoudit podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jako bezdůvodné obohacení. V takovém případě by ale žalobkyně musela opět prokázat, že žalovanému žalovanou částku poskytovatelka úvěru či žalobkyně poskytla. K prokázání tohoto tvrzení žalobkyně navrhla listinu – potvrzení o odeslání finančních prostředků. Soud však tuto listinu nepožaduje za hodnověrnou, neboť se jedná o listinu, kterou vystavila přímo poskytovatelka úvěru jakožto právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaný přijetí částky nikterak nepotvrdil. Soud je pak toho názoru, že na obsah listiny vystavené žalobkyní či její právní předchůdkyní je třeba nahlížet stejně jako na žalobní tvrzení, neboť není rozhodné, zda jsou tvrzené skutečnosti uvedeny přímo v žalobě či zda jsou uvedeny na zvláštní listině. Navíc žalobkyně neoznačila řádný důkaz k prokázání tvrzení, že účet, na který měla poskytovatelka úvěru zaslat žalovanou částku, je skutečně účtem žalovaného. S ohledem na shora uvedené tedy soudu nezbylo než žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobkyně žalobu zamítnout. Žalobkyně nemohla být poučena podle § 118b odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při jednání. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Soud se rovněž zabýval tím, zda částečné zamítnutí žaloby nebude pro žalobkyni překvapivé, když byl dříve ve věci vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen pro nemožnost jej doručit žalovanému, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Platební rozkaz byl totiž vydán jen na základě tvrzení žalobkyně (§ 172 odst. 1 o.s.ř.), proto po jeho vydání mohla mít žalobkyně legitimní očekávání, že unáší břemeno tvrzení, vydání platebního rozkazu ale z podstaty věci nemohlo v žalobkyni vzbudit očekávání, že unáší i důkazní břemeno. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když zcela úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.