32 C 61/2022-92 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovanou smlouvu o rychlé půjčce [číslo] dne 25. 10. 2018, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 15,9 % ročně. Jelikož žalovaná nesplácela řádně a včas, přistoupila žalobkyně k zesplatnění dluhu. Při schvalování úvěru banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, v rámci posuzování úvěruschopnosti banka kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích, v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR, přičemž banka porovnávala příjem a výdaje odhadnuté dle dat z ČSÚ. Pohledávka ze smlouvy byla nejprve postoupena [právnická osoba] a.s. a následně na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] soud zjistil, že žalovaná dne 25. 10. 2018 požádala banku, aby jí poskytla úvěr ve výši 200 00 Kč s úrokem 15,9 % ročně s tím, že úvěr splatí v 120 měsíčních splátkách. Současně žalovaná sdělila, že je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč. Současně uvedla limit kontokorentů ve výši 25 000 Kč. Z akceptace ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že banka žádost žalované akceptovala. 4. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že banka vyplatila dne 25. 8. 2018 žalované úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni uhradila jen částku ve výši 23 893,31 Kč, poslední splátka z 24. 5. 2019. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] a [anonymizováno] [právnická osoba] ze dne 2. 1. 2020, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky banky soud zjistil, že banka a spol. [anonymizováno] [právnická osoba] se dohodly na převodu pohledávky ze shora uvedené smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi [anonymizováno] [právnická osoba] a žalobkyní ze dne 13. 2. 2020, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky banky soud zjistil, že banka a spol. [anonymizováno] [právnická osoba] se dohodly na převodu pohledávky ze shora uvedené smlouvy. 6. Banka zesplatnila úvěr, jak vyplývá z prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 3. 12. 2019, kterou téhož dne odeslala, jak vyplývá z podacího archu, přičemž žalobkyně ještě žalovanou vyzvala k úhradě předžalobní výzvou ze dne 14. 12. 2020. 7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta a z registru dat o žalované na č.l. 55 soud zjistil, že banka schválila žádost žalované o úvěr, přičemž zjistila, že žalovaná neprochází insolvenčním rejstříkem, doklad totožnosti nebyl zjištěn jako neplatný, v interním black listu byla žalovaná bez záznamu bankovním i nebankovním registru klientských informací byla žalovaná bez negativního záznamu, dluh po splatnosti nebyl zjištěn ani v SOLUS. 8. Po provedení dokazování soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Banka na základě předchozí dohody poskytla žalované částku ve výši 200 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v pravidelných splátkách s úrokem ve výši 15,9 % ročně. Před poskytnutím úvěru banka posoudila úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z výše příjmu tvrzené žalovanou a žalovanou prolustrovala v registrech BRKI, NRKUI, SOLUS, v insolvenčním rejstříku a evidenci neplatných dokladů. Žalovaná však vrátila žalované pouze částku 23 893,31 Kč, poslední splátka z 24. 5. 2019. Pohledávka pak byla převedena na [právnická osoba], a.s. a následně na žalobkyni. Zbylou část dluhu žalovaná nevrátila, a to ani přes oznámení o zesplatnění úvěru, ani přes předžalobní výzvu. 9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), neboť banka se zavázala na žádost žalované poskytnout jí peněžitou částku a žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit se smluveným úrokem. Jelikož smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. 11. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o.z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. 12. V dané věci soud zjistil, že banka zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že co se týče jeho příjmů, vyšla banka z výše příjmů tvrzené žalovanou. Co se výdajů týče, žalobkyně tvrdila, že banka vycházela z dat ČSÚ, nicméně tato svá tvrzení nikterak neprokázala. Pokud si banka neověřila výši příjmů žalované a spolehla se jen na její tvrzení, což ostatně žalobkyně v řízení tvrdila, nezkoumala úvěruschopnost žalované dostatečně. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje rovněž v tom, že si banka neověřila skutečné fixní měsíční výdaje žalované. Banka se tak nepřesvědčila, zda žalovaná bude schopna alespoň v počátku smluvního vztahu dostát své povinnosti hradit splátky úvěru. 13. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že částku 200 000 Kč banka vyplatila žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o.z. vrátit, a to žalobkyni, neboť na ni v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla předmětná pohledávka převedena. Jelikož banka předala žalovanému v souhrnu částku 200 000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že žalovaný vrátil částku 23 893,31 Kč, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku ve výši 176 106,69 Kč. 14. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, proto má žalobkyně právo i na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procen