27 C 171/2023-44 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobce se domáhá zaplacení 217 639 Kč se zákonnými úroky z prodlení z 90 800 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] jíž se žalobce zavázal poskytnout žalované celkem 60 000 Kč a žalovaná úvěr zaplatit v 72 splátkách spolu s úroky ve výši 126 840 Kč (úroky činí 49 % ročně). Žalobce dále uvedl, že žalobce úvěr poskytl, žalovaná nezaplatila splátku splatnou [datum], žalovaná ji neuhradila přes upomínání, proto žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu a vyzval žalovanou k zaplacení 217 763,20 Kč. Uvedenou částku tvoří jistina úvěru 60 000 Kč, úroky 126 840 Kč, náklady na upomínky 800 Kč a smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč ve výši poloviny poskytnutého úvěru. 2. Soud ze smlouvy o úvěru, lustrace [příjmení], výpisů z účtu klienta, výplatnic žalované, výpisu z účtu, potvrzení o vyplacení úvěru, zesplatnění úvěru, upomínek 1 a 2 a předžalobní výzvy zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované 48 500 Kč, 11 500 Kč žalobce započetl na náklady spojené s poskytnutím úvěru. Žalovaná se zavázala dluh splácet v 72 splátkách spolu s úroky ve výši 126 840 Kč (49 % ročně). Žalobce před poskytnutím úvěru prověřoval úvěruschopnost klienta (žalované). Žalovaná nezaplatila splátku splatnou [datum], žalovaná ji neuhradila přes upomínání, proto žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu a vyzval žalovanou k zaplacení 217 763,20 Kč. 3. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2399 odst. 1 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 5. Podle § 1802 o. z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 6. Podle § 588 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 7. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 8. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 48 500 Kč. Žalovaná byla povinna úvěr zaplatit ve splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Svoji platební povinnost porušila, proto žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu. Soud proto žalované uložil zaplatit žalobci zbývající část jistiny dluhu (tj. 48 500 Kč) spolu se sjednanými poplatky za upomínání ve výši 800 Kč a se zákonnými úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dluhu do zaplacení. Soud považuje za poskytnutý úvěr pouze částku vyplacenou skutečně žalované, tedy nikoli částku 11 500 Kč, již žalobce započetl na„ ostatní administrativní náklady.“ Ujednání o takových nákladech, které nejsou nijak podloženy, vysvětleny ani specifikovány, soud považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 věty první o.z. 9. Pokud jde o nárok na zaplacení obchodních úroků v celkové výši 126 840 Kč, dospěl soud k následujícím závěrům: 10. z citované zákonné úpravy plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky. 11. Jde-li o úrok za poskytnutí peněz, je jím třeba obecně rozumět odměnu, resp. cenu, kterou dlužník platí věřiteli za zapůjčení finančních prostředků na dohodnutou dobu, úrok tak představuje cenu peněz. V této souvislosti je třeba uvést, že občanský zákoník ani jiné předpisy upravující otázku spotřebitelských úvěrů, neobsahují zákonnou úpravu tzv. zákonného úroku. Je projevem smluvní volnosti sjednat si výši úroků, tedy výše úroků jako ceny peněz podléhá volnému ujednání smluvních stran a není zákonem omezena. Volnost při sjednávání úroků však není bezbřehá. Zneužití hospodářské převahy k prosazení přílišného úroku a z toho vyplývající nespravedlivého zatížení dlužníka totiž nemůže být akceptováno právním řádem stojícím na principu sociálního státu. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde uvedený soud ve vztahu k půjčce uzavřel, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tento závěr Nejvyššího soud je dle soudu aplikovatelný též za současné úpravy úroku v občanském zákoníku. Podle názoru soudu, bude-li tedy již ze sjednané sazby úroku patrné, že podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (tedy že se jedná evidentně o excesivní úrokovou sazbu), bude možné dovodit neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1, resp. § 588 odst. 1 o. z. i jen na základě výše sjednané úrokové sazby. 12. Jde-li o ujednání o výši úroků v projednávaném případě, již z vlastní úvěrové smlouvy je zřejmé, že dohodnutá úroková sazba ve výši 49 % ročně zřejmě může podstatně přesahovat i ty nejvyšší úrokové sazby požadované bankami při poskytnutí obdobného úvěru, jako byl úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému (soudu je z úřední činnosti známo, že obvyklá výše úrokových sazeb v bankovním sektoru nepřesahuje 20 % ročně – blíže viz např. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.6.2020 č.j. 84 Co 105/2020 – 101). Za takové situace je nutno považovat ujednání o úrokové sazbě ve výši 49 % ročně za ujednání zjevně se příčící dobrým mravům, a proto podle § 588 a § 576 o. z. absolutně neplatné. 13. Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti nevztahuje na smlouvu o úvěru jako na celek a závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je žalovaný povinen platit úvěrujícímu (žalobci) tzv. obvyklé úroky za poskytnutí peněžních prostředků (§ [číslo], § 2395 o. z.). Žalobce se nedostavil k jednání, vzdal se tak možnosti být poučen o doplnění tvrzení ke skutkové otázce týkající se obvyklé výše úroků v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy a místě bydliště žalovaného, neunesl tedy v uvedené otázce břemeno tvrzení. Soud proto žalobu v části, jíž se žalobce domáhá zaplacení úroků ve výši 126 840 Kč zamítl. Soud zamítl i požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení převyšujících přiznané úroky z jistiny dluhu včetně poplatků za upomínky. 14. Soud zamítl i požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč. Smlouva sjednaná mezi žalobcem a žalovanou je tzv. smlouvou spotřebitelskou. Na právní vztahy ze smlouvy se uplatní právní závěry formulované judikaturou Ústavního soudu vztahující se k posuzování ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelských vztazích. Jak judikuje Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 nebo sp. zn. Pl. ÚS 1/10 – dostupné na [webová adresa]), východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. … Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle (I. ÚS 342/09). Jestliže jsou … ve spotřebitelských smlouvách stanoveny různě kombinované či kumulované sankce - pouze pro spotřebitele - …, nelze - ve svém souhrnu - než považovat takové odsouzeníhodné, vpravdě lichvářské smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je umožňují, za protiústavní (Pl. ÚS 1/10). Soud posuzoval platnost smluvních ujednání v souladu s uvedenými kritérii a dospěl k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru upravující povinnost zaplatit smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru je neplatné, neboť v rozporu s požadavkem dobré v